Godzilla vs. Kong

Touto sekerou vládnu já! Bezvadná pohádka citující staré verneovky. Příběh kombinuje japonskou řachanici z šedesátých let se scénářem Batman vs. Superman (spoiler: místo Marty je zde okázalé; "Seru na tebe..."). Obě bitky jsou pastva pro oči. Nápadité, dynamické, krásně natočené. Tohle chtělo kino. Ať už jde o světla Hongkongu nebo čvachtanou ve vodě, akce vypadá podle těch nejvlhčích snů všech (dávných dětských) fandů monstrózních filmů. Čert vem fyziku a mdlé charaktery. Na takové filmy se do kina nechodí kvůli logice. Do kina. Fňuk. Whiskey jako zachránce. Repete... (02.04.2021)

Mohutná trailerová kampaň filmu od počátků naznačovala, že za hašteřením Godzilly a King Konga bude ještě něco víc, a proto jsem většinu upoutávek raději ignoroval a spoléhal se na moment překvapení. Každý z předcházející trojice snímků byl formálně odlišný, a byť silně preferuji temnou a náznakovou Edwardsovu Godzillu, dosavadní vývoj MonsterVersa mi přišel minimálně zajímavý a zábavný. Godzilla vs. Kong pak potvrzuje tento trend a skýtá opět jiný zážitek, jehož kvality však v mých očích nedostávají enormním očekáváním. Wingard kašle na atmosféru a servíruje třeskutou popkornovku, kde se události i zeměpisné polohy střídají s neúměrnou rychlostí a kde žádná z tuctu postav nedostává dost prostoru k vyniknutí. Film evidentně rozvíjí koncepci Krále monster a lidstvo, dříve bezmocné a bázlivě skrčené před výstupy titánů, definitivně rozvíjí v zásadního hybatele událostí, jenž přímo řídí pohyb a konání monster. Je skoro až skličující vidět dominantního Konga, kterak je půlku filmu odevzdaně vláčen v řetězech, přičemž k tomu občas hrají uvolněné songy z minulého století. Většinou se ale zběsile střihá mezi několika liniemi, z nichž jedna připomíná infiltrační pohádku ze Stranger Things a další Cestu do středu Země, a do toho duní muzika, která přehlušuje značnou část dialogů. Efekty jsou jistě skvělé a Wingard při bojových sekvencích překvapuje hravými úhly kamery, tudíž samotná akce bez problémů zabaví a především druhá polovina vytváří nějaký rytmus. Osobně jsem však čekal temnější a soudržnější výsledek a neubráním se hořkému zklamání. 60% (03.04.2021)

Jak se dnes každý snaží zuřivě budovat nějaké filmové universum, Warneři se v tom suverénně nejvíc plácají. Že se v DCEU bojí držet jedné vize a vznikají zmatky, to je jedna věc. U MonsterVerse si ale nejsem jistý, jestli nějaká konkrétní vize vůbec je. Godzilla z roku 2014 pracovala vesměs s neviditelným nepřítelem. Kong: Ostrov lebek byl pokus o stylovou dobovku. Godzilla II Král monster se snažil zapracovat netradiční rodinné hodnoty a přidat na frenetičnosti. A novinka Godzilla vs. Kong jakoby už vůbec neví, kam by šla, takže nějaká ta rodinná pouta zůstala, sem tam probleskne pečlivě sestavená vizuálně-hudební kompozice a hlavně se tu hodně řeže. Výhoda je, že oproti druhé Godzille dominují dobře nasnímané celky bez zbytečných střihů, takže akce je bez debat parádní. A je jí hodně, což Godzilla vs. Kong dost zachraňuje, protože zbytek je hrozně mimo. Je fajn, že se v trailerech nevykecalo všechno, ale žádné překvapení není dostatečně využito. "Nový svět", do něhož se podíváme, je nakonec jen další ostrov (aby se tak řeklo), postavy jsou ještě zbytečnější než minule (a to už je co říct) a když už se někde tvůrci snaží větvit příběh, dělají to způsobem, že kdyby se odbočka z děje vytrhla a někdo jiný zmáčkl tlačítko (např.), bylo by to úplně jedno. Ale ano, technicky jde o naprostou špičku, v rámci detailů a provedení dost možná jeden z nejlepších trikových filmů vůbec. A protože o triky tu jde především, je Godzilla vs. Kong na jedno podívání obstojná zábava. S druhou projekcí už to ale bude dle mého mnohem složitější, protože film (na rozdíl od Konga) nenabízí tolik vymazlených momentů, aby divák znovu toleroval prázdnost děje a lidských postav. (01.04.2021)

Godzila vs. Kong vs. Přeplácaná retardovaná pičidita je skvělou ukázkou toho, jak lze jednou megakokotinou elegantně spláchnout do hajzlu celý snaživě budovaný svět, tentokrát ťamanských Gigapokémonů. Tam, kde to v předchozích dílech kluci ještě jakž tak drželi v intencích sice kapku jednoduché, ovšem spektakulární, poměrně temné, sysla skoro dávající a místy i brutální podívané, nablil prostě Wingárd do hrnce růstovými hormony náhle vyhoněného goriláka, trapného nukleárního stegosaura a transformery, přihodil tři hrsti mozkové obrny, tunu čínských polymerů, koňskou dávku chaotického digibordelu, vagón fermentované debility a hovna, zamíchal imbecilitou postiženým Vernem, načež tu šlichtu bez zardění vychrstnul do xichtů mentálně atrofovaných školáků, usilovně si vyrypávajících šušně z nosu u Netflusu či jiného vzdělávacího kanálu. Jo, jo, hranice mezi kreativní fantazií a akutním kretenismem bývá holt někdy opravdu tenká. (02.04.2021)

Avengers se zmutovaným varanem a přerostlým opičákem. Chápu, že na voyage do Duté země si je potřeba nachystat dutou hlavu, ale požadavky na zábavu by se neměly smrsknout jen na to, že se Kong při ranní rutině škrábe na řiti a sprchuje ve vodopádu. Že se jen čeká, až si dají oba dva do držky, je jasné, stejně jako akt zakopání válečné sekery kvůli společnému nepříteli a zbytek je jen zaměnitelná vata, s kterou Wingard těžko mohl něco udělat. Malinko jsem po finále postrádal coververzi písně Hanky Zagorové (pamětníci si jistě vzpomenou), která by tentokráte končila slovy: „..vždyť kámoši jak hrom, jsou Zilla a Kong..“ (13.04.2021)