Žena se špatnou pověstí

Hitchock je filmársky silný hlavne v úvodnej dvadsať minútovej koláži zo súdnej siene kde skvele volí prechody medzi scénami a kde zaujímavo prechádza z flashbackov naspäť do reality súdneho dňa. Akurát pri nich nie je veľmi ozrejmený osud Claudea Robsona, ktorý má spáchať samovraždu. Hitchcova režijná genialita v nemej ére je naplno ukázaná pri scéne s telefonistkou, pri ktorej divák, elegantne len skrz obraz, dostane informáciu o tom ako sa hrdinka rozhodla. Celkovo sa mi páči ako určité pasáže prejdú skratkami vhodne vysvetlenými v titulkoch, no pri určitých ako pokec na balkóne v Stredomorí mohol auteur skôr použiť nožničky. V poslednej tretine nás kŕmi naivnými scénami, pri ktorých si postavy nedajú pozor na jazyk pri rozhovore vonku a počuje ich hlavná hrdinka, resp. ako sa svokra dozvie, že akútože ženu si doviedol jej syn domov. So záverom nebol veľmi ani Hitch spokojný, ale som rád, že to nebol žiadny happy-end. (11.05.2021)

Zcela výjimečně mám mnohem radši moderní přepracování s Colinem Firthem než tuto Hitchovu klasiku. Vliv na tento nepoměr samozřejmě měla a má kvalita kopie, která se pánům a dámám v BFI příliš nevydařila. Namísto sledování sevřeného dramatu ženy, která dvakrát ztratila svou pověst, i obyčejná scéna v jídelním salonu vypadá jak z hororu a člověk spíše tuší, než aby skutečně sledoval. Při druhé šanci, kterou jsem filmu dala, nepomohl ani tradiční experiment LFŠ doprovodit němý film hudebním experimentem, tentokrát pod taktovkou hudební formace Kalle. Neb opět šlo o hudbu zcela nereflektující film jako takový. #LFŠ (17.06.2010)

Spíše průměrný film s dobrou kamerou, zajímavými hereckými výkony a jednoduchým příběhem o ženě, která se rozvedla za skandálních okolností a pak si dovolila se vdát za mladého idealistu, který po návratu domů rychle otočil a zjistil, že se pro něj vlastně nehodí. Její rozhodnutí na konci plně chápu jako povzdechnutí nad vlastní hloupostí, kdy se odhodlala nějakému muži věřit a na konec se dostala do situace, která jí nestála za námahu. (24.08.2023)

Hitchcock režíruje tragický příběh mladé ženy poměrně nezaujatě, bez výrazného momentu. Několikrát mě dokonce vyrušila zkratkovitost, kde jedna textová tabulka nahrazuje celý komplikovaný vývoj děje a charakterů, což nutně ubírá na síle některých momentů. Nejasnost a nedořečenost ale není jediným problémem, protože (dobře hrající) Isabel Jeans není dostatečně výrazná a vedle nenávistné tchýně Violet Farebrother lehce zapadá - přesto ale jako by vedle těhle dvou zbytek herců ani neexistoval. Přes několik záporů je ale příběh "Easy Virtue" sám o sobě natolik silný, že dojem nutně zanechá. Jen film mohl být lepší. __ Titulky ZDE. (10.04.2010)

Svůj pátý či šestý film (jak kdo chce), adaptaci stejnojmenné hry Noëla Cowarda z 1924, uvozuje Hitchcock slovy: "Říká se, že dobré mravy se odmění samy. Avšak 'volné mravy' odměňuje společnost špatnou pověstí." Marně vždy pátráme, co jeho hrdinové vlastně provedli, že se mají vůči společnost cítit tak provinile. Ve skutečnosti nesou osudovou vinu, dědičný hřích. V nejlepší části Ženy se špatnou pověstí (Easy Virtue), v úvodním rozvodovém řízení s hitchcockovsky zajímavými retrospektivami, je Laritin úděl předestřen a se slastí fetišisty rozebírán. Laritinou první a největší vinou bylo, že je "atraktivní ženou"; přestože jako diváci víme, že není "volných mravů" (jako bude paní Paradineová), Hitch v jižní Francii neopomene zdůraznit její "neodolatelný šarm". Když pak kolem ní režisér samotný přibližně ve 22:32 (před tenisovou pasáží) prochází s vycházkovou holí, žena si ho ani nevšimne. Jako by teď Larita byla jednou z těch "chladných blondýn". Proto se nemůžu zbavit podezření, že - byť je Hitch spolu s námi na její straně - po celý film ji bezdůvodně trápí (aniž by ji poskytl závěrečnou lásku, která všechno přemáhá). Nakonec ji donutí převléknout se jako Stewart ve Vertigu, říct, že svatba s Johnem bylo to nejzbabělejší, co udělala (není Mrtvá a živá jen inverzní verzí komentovaného filmu?), přijmout roli "ženy se špatnou pověstí" a políbit Sarah (ani se neptám, čím Hitch uplatil cenzory, aby to v roce 1928 prošlo). Závěrečná slova "Shoot, there's nothing left to kill!", která říká znovurozvedená Larita fotografům, považoval AH za "nejhorší titulek" němé kariéry. Je to samozřejmě vtipná slovní hříčka, když "shoot" znamená jednoduše "stiskni spoušť", tedy "střílejte" stejně jako "foťte". Osobně jsem ale přesvědčen, že Larita (nyní už smířená se svým osudem) ve skutečnosti říká: Filmuj si, už nezbylo nic, co bys mohl zabít. (30.10.2014)