Dodatek

Nevím, zda film Život jako smrtelná nemoc přenášená pohlavní cestou nějaký dodatek vůbec potřeboval. A i kdyby, tak tyhle zmatky studenta potácejícího se mezi Bohem a medicínou to nebyly. Navíc je zde celá řada mnohaminutových scén převzatých ze zmiňovaného filmu. Není to vyloženě špatné, jen to nemuselo být vůbec. (02.01.2009)

Souzní s předsudkem, že filmy, které připomínají možnost vyjadřovat se prostřednictvím média o niterných záležitostech, přicházejí od severních sousedů. A jsou k věci. Polská kinematografie na rozdíl od té české nepřišla po změně poměrů v devadesátých letech o svá vývozní témata - vztah k duchovnosti a tázání se po východiscích existence. Alespoň někteří matadoři tak nadále činí bez nutkání omlouvat je jako archaické či passé. Zanussi a spol. (především věrohodně rozpolcený Paweł Okraska a Zanussiho kmenový Zbigniew Zapasiewicz coby stoický mentor) si za úspěch, s jakým podávají zápas hlavního hrdiny i divákům, kteří nemají ani zbla mystické zkušenosti, zaslouží obdiv od první scény, kdy nalomený a zbitý sám sebou opouští hlavní hrdina zdi kláštera. Jeho duchovní zápas kouzlem autenticity odbourává veškerou exotičnost, jíž by měl příběh na bezvěrce nejspíš působit a je prostě mementem skutečné existenciální volby. Zanussi ve svém pozdním sběru nemá takovou sílu jako v šedesátých letech a krátce po nich, ale snad zázrakem shůry nepřestává být relevantní. Ohavně tak působí jen povrcní detaily - třeba devadesátkově vyhlížející reálie nebo načrtnuté zvláštní představy o poměrech drogové scény, do níž třiašedesátiletý pán Zanussi už prostě moc nevidí. Kdyby nic jiného, pozoruhodný doklad prodloužené umělecké životnosti. (26.02.2016)

Suplement je takovým doplňkem filmu „Zycie jako smiertelna choroba przenoszona droga plciowa“ . Mnoho situací je převzatých, jen z vedlejší role se stala hlavní a naopak. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco „Zycie ….“ je o umírání „Suplement“ je o žití, o místě v životě. Jenže dilema hlavního hrdiny pochopit nedokážu ( a myslím si, že žádný ateista), ale ani JEMU vlastně moc nerozumím. „ Lékař musí být v každé chvíli připraven být přítomen úmrtí. Stejně jako kněz. A já to nedokážu snášet. Mě to strašně ničí“. Potom to jeho rozhodování opravdu nechápu. Samostatně film (podle mě) ocení nejspíš jen divák z bigotního Polska, ovšem jako doplněk k filmu „Zycie …..“ to není špatné. (11.11.2006)

Zvláště první dvě třetiny filmu se mi zdály výborné, ty dialogy měly opravdovou hloubku. Myslím, že něco takového by Češi nedokázali natočit, či spíše nemají o něčem takovém ani tušení. Ale výjimky určitě jsou. I ten konec byl pěkný, jen mi připadala docela zbytečná ta scéna ve školní pitevně. Viděl jsem tento film poté, co jsem shlédl Mullanovy "Padlé ženy" a o to více jsem si uvědomil, jaký je mezi těmito filmy propastný duchovní rozdíl. Asi jako mezi studánkou pitné vody a močůvkou... (03.09.2008)

V mnoha ohledech typický Zanussi, který tentokrát několik svých filmů dokonce přímo cituje. Zase se tu objevují témata pro něj příznačná a v českých končinách nepříliš často vídaná - spor mezi cynismem a idealismem, dumání nad vírou, životem a smrtí. Nejvíce zde však do popředí vystupuje otázka hledání povolání. Student medicíny Filip váhá mezi klášterem a manželstvím, mezi kontemplací a aktivní službou. A snad právě pro mladé lidi, zejména pro ty věřící na prahu podobné životní volby, může tento snímek být nejpoutavější. Často až vzteklý Filipův boj o místo na světě zachycuje režisér velmi věrohodně. Ukazuje, jak těžké je přetavit mladické sny o něčem velkém do malých úkolů všedního dne. Ne každý v tom obstojí. Snímek je svým způsobem křesťanskou obdobou buddhistické Samsary (2001), jež vznikla o rok dřív. V lecčems mi také připomněl Janečkův skvělý dokoment "Ivetka a hora", kde téma cesty za povoláním a konkrétně volby mezi klášterem a manželstvím též hraje důležitou roli. Na Zanussiho počinu nicméně vidím dva šrámy - ten první je vadou na kráse i mnoha dalších jeho;dalších snímků. Příliš totiž spoléhá na mluvené slovo, málo na mimoverbální filmové prostředky - jeho postavy jsou vždycky upovídané a mají sklon vše přímo pojmenovat , takže divákovi zbyde jen malý prostor na přemýšlení; podobně i jeho scénáře bývají podřízeny více ideji než ději. Druhým negativem je závěrečných asi dvacet minut, které pro mě - v kontextu předchozího děje nepochopitelným způsobem - najednou relativizují váhu svátosti smíření a hlavně manželství. Jako by svátost byla jen čímsi navíc, jen nepotřebným bonusem k nalezenému povolání. Ve skutečnosti je jeho pečetí, stvrzením, čímsi co není radno bez dobrého důvodu odsouvat či zahazovat. Zanussi však ten dobrý důvod neukáže, neukáže vlastně žádný důvod... takže závěr působí paradoxně dogmaticky. Škoda. (04.01.2009)