Volyň

(ne)Polidštěná (ne)adaptace Snyderových mrazivých Krvavých zemí v podobě ukrajinsko-polsko-německo-rusko-židovského (ne)soužití. Škoda jen rozkouskování do jednotlivých výjevů z pekel à la Jdi a dívej se na úkor soudržnosti. Postupně k tomu divák otupí stejně jako hlavní protagonistka. Zda to byl či nebyl účel a nakolik to je/není k užitku celkovému zážitku, je pak zcela jiná otázka. (08.04.2017)

Nejspíše jsem viděl nejnehumánnější film roku! ___ Po zhlédnutí dosti drsného, polského filmového fláku Volyň jsem utrpěl velkou a trošku i morální ujmu. Četl jsem o tom hodně, viděl aj autentické fotky, ale vidět to "reálně", na filmovém plátně, to je teprve citový a trpký teror. ___ Já osobně jsem nikdy neměl moc v lásce ukrajinskou, čím dál více se rozšiřující, prozatímní menšinu v krajině naší, v krajině české. Ovšem po zhlédnutí tohohle filmového psychoteroru mi jsou Ukrajinci ještě více "nesympatičtí". (PS: Pro rejpaly: "Ano, vím, že současní Ukrajinci s tou dávnou verbeží nemají nic společného. A ne, nejsem xenofob! :-D) ___ Celý průběh filmu mi svým zpracováním připomínal Nemesova Saulova syna, už jen z principu soustředění se na jednu postavu a hlavně její psychický, kulminující psychický nátlak. Zpočátku se může místy divák ztrácet v ději, ale postupem času, stoupajícím napětím a zároveň kompilací brutálních činů ukrajinských nacionalistů, divák zůstává v údivu a podléhá psychickému teroru (hlavně poslední půlhodinka). Dvě a půl hodiny dlouhý film pak uteče jako voda, aniž byste z nudy zjišťovali, kolik minut zbývá do konce filmu. Já udělal chybu, že jsem si Volyň pustil před spaním. Na ranní směnu jsem díky nočnímu bdění a zpracovávání myšlenek toho, jakých zvěrstev se mohli tehdy lidé dopouštět vstával dosti nevyspalý a s kruhy pod očima. Ale jsem rád, že jsem tenhle snímek viděl a rozhodně doporučuji všem zhlédnout tento válečný kousek, aby si lidé více vážili dnešní svobody. Ze stejného důvodu doporučuji i návštěvu Osvětimi. Peace (23.10.2017)

Ukážkový príklad toho, kde obsahová náplň a myšlienkový presah jasne prebíjajú formu a dramatické spracovanie... Prvá polovica po dramatickej stránke mierne zaostala za tou druhou. V rámci príprav postáv na katastrofu, tušenia niečoho zlého a hlavne čo sa týka ich empatického zblíženia sa s divákom, išlo urobiť viac. Emotívna stránka mohla byť aj v prvej polovici na úrovni tej druhej. No druhá polovica z každého uhla pohľadu ponúkla perfektnú filmársku robotu - dráma, emócie a nepredstaviteľný masaker, pri ktorom kamera uhýbala len zriedka. To všetko robí z tohto diela niečo výnimočné, pričom dvíha varovný prst nad ľudstvom ako takým. Behá mráz po chrbte nad tým, čoho je človek v mene nenávisti schopný. Želám si, aby už nikdy človek človeku nerobil také veci ako tu vo filme, no žiaľ toto moje želanie ostane len v rovine zbožných a utopických prianí. (12.04.2017)

Velmi si cením odvahy, s jakou tvůrce oprášil zasutá fakta. Jeho síla je ve schopnosti navodit filmovými prostředky atmosféru doby, dokonce v tak syrovém tónu, jakým se žádný film dosud nikdy neodvážil zaútočit na banderovce. Jistě lze na to pohlížet z nejrůznějších hledisek. Neboť člověk je dnes atakován tolika informacemi, že automaticky reaguje nedůvěřivě, ať jde v historii o cokoliv. Neboť je na ni patrné, že občas skutečnost byla tak trochu jiná. Když o tom tak uvažuji, nějak mě napadá, že v lecčems i některé scény připomínají Okupaci ve 26 obrazech, ale tím podobnost končí. Přemýšlel jsem nad tím, co vlastně tvůrce vedlo k realizaci popisování událostí ve filmu. Oprostím-li se od toho, že by to mohlo být zjednodušené zobrazení. Tak snad jenom proto, že neměl jinou možnost, jak vydat pravdivé svědectví o ideologii Stepána Bannery. Takže nezbývá než konstatovat, že film nabízí podívanou, z níž se jen těžko vzpamatovávám. (24.04.2017)

Nepřipravený, historie málo znalý divák, navíc třeba naivní idealista blouznící o slovanské vzájemnosti, asi bude tuhle polskou naturalistickou drsárnu těžko vydýchávat. Ovšem pro cynika a pesimistu, nemalujícího si svět a lidskou čeládku růžovou barvou, se žádné velké překvapení nekoná. Primitivní ukrajinští venkovani se zkrátka velkou část filmu oddávají své oblíbené kratochvíli, která jim jde tak dobře už od časů hejtmana Chmelnyckého - poslechnout si kázání v kostele, potom si ožrat držku samohonkou, vzít sekery a vidle a jít na Židy. A když Židi dojdou, jde se na Poláky, sláva Ukrajině! Řádění chorvatských ustašovců má ihned zdatnou konkurenci a německá "civilizovaná" a odosobněná vraždící mašinérie se rázem jeví jako téměř humanistická a milosrdná záležitost. Výpovědní hodnota filmu je na plnotučných pět a naši severní bratranci si u mě získali ještě větší sympatii. Z formálního hlediska bych ale vytknul příliš dlouhý folklórní svatební úvod, místy (několikrát) dost nepochopitelný střih a taktéž často se třesoucí ruční kameru. / edit: Po zhlédnutí rádoby příbuzného nedomrlého Nabarveného ptáčete musím zvýšit na plný počet, protože tenhle film je ne o jednu, ale o dvě třídy (hvězdy) lepší. (02.12.2018)