Wind River

Staré indiánské přísloví praví „Yansa wa'do unega awoyeni ta'li atsilahu!“, kteréžto moudro v odborném překladu znamená volně parafrázováno něco jako „Chcaním na tomahawk bizona dvakrát nepřesolíš!“. Vidíte! Tohle s rudochy, tedy abychom byli rasisticky korektní, tak Amerikoameričany, jen za pomocí korálků, ohnivé vody a později chechtavého prachu provedli zkurvení bílí kolonizátoři, patriotisticky se ohánějící Zemi svobodných se spravedlností pro všechny. Ti sice velkohubě zrušili otroctví, ale na indiánství tak nějak zapomněli, protože už tenkrát měli první obřízkové kliky vykolíkované grunty, Rothschildové s Rockefellery začínali pomalu lichvit a tahat za nitky, tudíž by byl podobný incident přinejmenším nekošer. A tak je jen tiše odsunuli do neobývatelných prdelí, které nikdo nechtěl, kde živoří dodnes, všichni ti Olčetrhendi je tam akorát jezdí píchat a okrádat, a oni jsou příliš hrdí, než aby parazitovali na uzurpátorech a otvírali si huby jako negři. Také o tom je tohle Šeridanovo dramatické lkaní nad rozkopaným týpím. Mimo to ještě čumíte na stupidně jednoduchou unylou detektivku, která se místy vleče snad pomaleji než inspektor Bárneby ve svém Vauxhólu z Kóstnu do Horních Pičovic (pro geografické hnědopichy Upper Cunterbery). Tudíž to rozhodně není adekvátní masivnímu cákání místních kapacypů, ovšem jisté kouzlo to určitě má. To spočívá zejména ve zvolených lokacích (jednomu z toho mrznou koule, i když je při produkci přilepený na radiátoru), překvapivě výbornému hraní všech zúčastněných (dokonce i jindy totálně kožená Ólsenka párkrát nakrabatila čelo), atmosférické režii a solidně zdramatizovanému scénáři s opravdu skvěle natočeným a roztomile rezolutním koncem. Takže skalpovaná čtyřka. (01.10.2017)

Mrazivý, postupně se stupňující thriller z drsné přírody USA s minimalistickou výpravou, herci kteří toho příliš nenamluví a především existencionálním podtextem pojednávajícím o těch největších a nejniternějších životních ztrátách. To vše zabalené v atmosferickém a chytlavém krimi obalu, kdy agentka FBI s kumpány postupně a velmi přímočaře odkrývá důkazy/stopy záhadné vraždy, které vedou k inferno finále, jež uvidíte tak jednou za cca každých padesát filmových projekcí. Parádní příklad dokonale vytěžené scénáristické látky. (30.09.2017)

Mráz, noc a bosá slečna beží pláňou plnou snehu, to čo zažila, nijak nepripomína nehu. Skôr rozbité zrkadlo snov a plánov, no na pomstu čas nemá, tu bude treba iných pánov. Či vlastne pani agentku a pána lovca, čo nechovajú sa ako tupá pred popravou ovca. Príbeh prostý a zároveň plný iskrivého mrazu, pointa sa vyvŕbi neskôr, nie zrazu. Kto chce i bez učenia nájde vo filme i kus poučenia. Síce tak trochu instantne americky, no ale v týchto typoch thrillerov je tak tomu vždycky. (12.05.2020)

Taylor Sheridan se u mě přidává nově k seznamu režisérů, které v budoucnu budu sledovat. Jeho první film jsem neviděl, ovšem Hell or High Water a Sicario, na kterých se podílel scénáristicky, jsou oba skvělé atmosférické filmy a Wind River jde celkem nepřekvapivě v jejich šlépějích, jelikož proč měnit koncept, který funguje. Wind River je tedy Sheridanovo další variace na skvěle vyprávěný slow burner, tentokrát v mrazivém podání a u mě také rozhodně nejlepším. Jeremy Renner má rozhodopádně nejlepší roli kariéry, ve které prokázal nejen své herecké dovednosti, ale také charisma a respekt jeho postavě. S Olsenkou mu to evidentně svědčí a jen k tomu celému dodám, že ono pomalé vyšetřování jednoho hrůzného násilného činu mě dokázalo napnout tak hrozně moc, jako se to naposled povedlo až Fincherovi v Gone Girl před pár lety. A samozřejmě platí nic nezjišťovat dopředu a nejlépe nevidět ani trailery. Skvělé thrillery tak fungují zdaleka nejlépe. (24.09.2017)

Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75% (10.07.2017)