Žiara

Veľmi pôsobivý film, hlavne čo sa týka vizuálnej stránky a formálneho prevedenia. Kamera je neustále v pohybe a tých pár statických záberov využíva netradičnú perspektívu a uhol zobrazenia( podhľad, alebo záber zo zeme). Film predostiera niekoľko úsekov života nadaného klaviristu Dávida, ktorý vyrastal v tieni despotického otca, ktorý si jeho talent privlastnil a ktorý mu znemožnil žiť život obyčajného chalana, čo na ňom v dospelosti zanechalo následky. V tomto smere je film pekne vystavaný, hlavne vďaka skvelému Geoffrey Rushovi, ktorý si odniesol za svoj výkon odniesol Oscara za najlepší herecký výkon. Za zmienku stojí aj výkon Armin Mueller - Stahla ako jeho otca Petra. Ich vzájomná konfrontácia a vzťah boli hlavným ťahúňom filmu a zaslúžili sa o nejednu dramatickú- emotívne ladenú - scénu. Vrchol filmu pre mňa predstavoval Rachmaninov a následne Dávidovo zrútenie. Spôsob akým bola scéna spracovaná bola dôkazom režisérsko-strihovo-zvukovej invencie. Veľa pôsobivých scén, ktoré mali svoje miesto v celom príbehu a ktoré aj napriek niektorým menším zakopnutiam - polopatizmus a predvídateľný happyend, tvoria jeden s tých lepších životopisných filmov. Aj keď na to aby bolo emočné prepojenie filmu s divákom dokonalé, mi tam chýbala väčšia hĺbka v emotívne vyhrotených scénach, ale to je len taká malá banálna osobná pripomienka. (03.10.2011)

Předem musím říct, že co jsem poprvé ve snímku viděl hlavního hrdinu jako dospělého, tedy promočeného s cigaretou v ústech, dobývajícího se do uzavřené restaurace, nemohl jsem se oprostit od jeho podobnosti se slovenským umělcem Marianem Vargou, který byl taktéž veliký mistr černých a bílých kláves, a tato podivná souhra náhodných detailů ve mne narůstala po celý film - oba od dětství projevovali mimořádný talent, oba měli dejme tomu problematický vztah k ženám, oba rádi nikotin, alkohol, a samozřejmě ta vizuální podobnost... Co se týká samotného snímku, jde o povedený životopisný film, ne nepodobný legendárnímu snímku Moje levá noha, jen mi trochu chybí rozvinutí té chvíle, kdy Davidovi hráblo. Geoffrey Rush je mimořádně přesvědčivý a mě schází jen maličko k tomu abych dal plný počet hvězd, možná si to rozmyslím po dalším shlédnutí... (01.02.2023)

Přemýšlivé drama o osudu geniálního australského pianisty, kterému vlastní genialita přeroste přes hlavu, je především sólovým hereckým koncertem Geoffrey Rushe. Hicksovi se podařilo do průměrně dlouhé stopáže vtěstnat velké množství dějových motivů a celý film tak působí velmi živě. K zajímavému scénáři, precizní režii a fantastickému Rushovi přidejme výbornou hudbu a výsledkem je poutavý snímek z mimohollywoodské produkce, který rozhodně stojí za pozornost. (16.06.2012)

Neskutečný výkon Geoffrey Rush je opravdu tím nejlepším, co tento film nabízí. Bez něho by to bylo jen průměrné životopisné drama jednoho úspěšného klavíristy. Sice se neobjevuje po celou dobu, ani ne vlastně v polovině snímku, ale i tak je nezapomenutelný. Přestavitelé mladého umělce Davida Helfgotta hrají celkem obstojně a Armin Mueller-Stahl jako jeho šíleně posedlý otec je také velmi dobrý, ale na Geoffreyho to přeci jen nestačí. A nesmím zapomenout ještě zmínit hudbu, která je tu velmi podstatná a skvělá. (13.12.2015)

Niekedy už mám pocit, že najistejšia cesta k hereckým oceneniam vedie cez roly šialených géniov, ale v tomto prípade ide naozaj o výborný biografický film - zagooglite si David Helfgott (ešte žije a na YouTube má pár milých videí). Armin Mueller-Stahl vystrihol overprotektívneho otca úplne dokonale. (26.12.2013)