Dveře do ticha

Filmem nás doprovází klasická italská hudba, která se vesměs opakuje, ale je tam jen zřídka. Vesměs se celý film točí kolem hlavního hrdiny Melvina, kterého ze začátku strašně štve pohřební vůz, který se vždycky objeví před ním, ale postupem času je to právě Melvin, kdo pronásleduje a hledá vůz, který převáží záhadnou rakev a hlavně tajemný náklad. Ve filmu se dočkáme i pár scén, které jsou příjemným zpestřením, jako například scény z márnice, nebo pěkná stopařka, kterou bych ,,svezl‘‘ i já. Škoda jen, že ji vyhodil z auta a ona nasedla do brouka a navždy zmizela ze scény. (04.05.2010)

Nadarmo je auto, umožňujúce pánovi Melvinovi neustálym presunom zdôrazňovať aktivitu životného behu, keď všade je to tak... rovnaké. Blokované. Nie, to nie je sen, to je zhmotnená realita snového nepokoja. Ulice zaváňajú opustenosťou, akoby mali každú chvíľu splynúť s bažinami navôkol. Všade mosty. Prechody, za ktorými je prekvapenie v podobe tej istej krajiny. Ilúzia uvoľnenia zo zovretia prašivých náznakov pomocou životodarnej sily párenia sa tiež nekoná - sexuchtivá černoška dá len prísľub budúcich objatí a pokus s prostitútkou končí zlyhaním. Pri jednej z recenzií filmu Smrť v Benátkach od Luchina Viscontiho som čítal o posloch smrti, naznačujúcich hrdinovi záver. Tento film bol preplnený poslami prechodu (či už postáv alebo vecí) do prasknutia a písať o nich by sa rovnalo detailnému prerozprávaniu deja. Fulci svojou labuťou piesňou "hravo" ukázal, prečo väčšina jeho tvorby bola zároveň niečím viac než súborom krvavých fliaskaníc. (04.09.2009)

Tak tohle se nepovedlo. Za mě strašně nudnej a hlavně předvídatelnej film. Navíc jeho hlavní postava Melvin(John Savage) mě neskutečně iritovala. Jde o poslední film Lucia Fulciho a za mě tohle nebylo zrona důstojný rozloučení s filmovým světem. Naštěstí má Fulci ve svý filmografii i vydařenější kousky kvůli kterým si ho budu pamatovat. Tohle je u mě jen za 1hvězdu. (11.12.2023)

Orfeus, Perseus, Cháron, Dido a Aeneas by dali päť. Pokiaľ by si, pochopiteľne, bol majster Fulci odpustil - zvyknutý na nenáročnú cieľovú skupinu svojich predchádzajúcich filmov - úvodných cca desať sekúnd a infantilne doslovný nápis, ktorý sa objaví cca desať sekúnd pred koncom. Duel sem, Duel tam, u Fulciho ide o strašidelné mytologické podobenstvo a nie o spielbergovský prvoplánový thriller, kde sa jednoducho niekto niekoho pokúša zabiť. Fulciho Dvere, geniálne zasadené do labyrintu mokradí Louisiany, s hustnúcou paranoidnou atmosférou, lynchovsky zlovestnými postavami a úžasne jednoduchými, no o to pôsobivejšími morbídnymi rekvizitami ponúkajú príjemné mrazenie, pri ktorom si nejeden divák bude z pokožky zoškrabávať kryštáliky ľadu a zároveň sa pýtať, kedy že sa mu to vlastne stalo naposledy. (03.01.2009)

I když divák od začáku zná pointu a je mu neustále předemílána, je vskutku požitek sledovat hlavního hrdinu jak na řešení své prapodivně se vyvýjející situace pomalu přichází sám. Tato odtrženost diváka od mysli či pohledu hlavní postavy je sice místy protivná, ale na druhou stranu mu dává prostor pro vychutnávání detailů a užívání si toho pomalého odkrývání pravdy. Bohužel v tomto duchu a naprosto vynikající temné atmosféře se film nese někam do padesáté minuty. V poslední půlhodině začíná výrazně ztrácet dech a druhý už bohužel nechytí. Ba naopak, klesne do rozvláčnosti až nudy a nabídne několik naprosto zbytečných scén (např. loď a věštkyně), které celkový dojem výrazně pokazí. Fulci se opravdu vynikajícím způsobem pustil do tématu, jež mam ve filmu nadmíru rád, ale bohužel ho nedokázal dotáhnout zdárně do konce a z pěti hvězd, které bych tam sázel v polovině se propadl na obyčejný průměr. Věčná škoda, protože tohle mohlo být opravdu poslední Fulciho mistrovské dílo. (10.02.2011)