Stranger Things - Season 2

Stalo se to, čeho jsem se bál, první série byla tak kvalitní, že ta druhá jí nemohla dorovnat i když šanci by možná i měla, kdyby si tvůrci neodpustili pár klasických chyb. Přidání nových postav nemělo prakticky žádný zásadní význam, jen bylo zpomaleno tempo celé série. První dva díly skoro až o hovně, naštěstí v druhé polovině se série rozjede na plný pecky a hned mělo vše potřebný grády, napětí, scény zapadající do celku. Při závěrečný ploužákový diskošce jsem si vzpoměl na svý pubertální časy, to bylo moc krásný a přesný. (19.08.2019)

Druhá řada má možná pomalý rozjezd, trochu slabší sedmou epizodu, ale závěrečné dva díly jsou naprostou špičkou, a směle konkurují těm nejlepším dílům první série. Devátý díl je dost možná úplně nejlepším ST dílem vůbec. Bratři Dufferové si skvěle pohrávají s postavami, vy se je zamilujete ještě mnohem více, dějové linky jsou propracovanější a všichni herci jsou úžasní. Hlavně mě překvapuje s jakou lehkostí hrají dětští představitelé. Především pak Will, který ve vypjatých momentech je až strašidelně a mrazivě přesvědčivý. Je tam prostě všechno, romantika, napětí, akce, humor a závěr pak ukazuje, že ST mají ještě spoustu nedořešených otázek. Těšeníčko za rok! 95% (08.11.2017)

Dufferovci sa vybrali trošku riskantnejšou cestou košatosti dejových línií a nových postáv. Výsledkom je, že niektoré postavy sú síce zaujímavé a dobre zahrané, ale v konečnom dôsledku aj zbytočné. Ale to ani nemusíme nutne brať ako chybu, ale skôr ako také korenie, ktoré tomu dodáva chuť. Viď noví súrodenci na scéne. I keď aj pri ich konfliktnom vzťahu môžeme hľadať paralely so vzťahmi medzi v príbehu etablovanými hrdinami. Celkovo je séria menej zovretá, viac epickejšia, takže záleží skôr na vkuse konkrétneho diváka, či bude spokojný. Tretia séria je, zdá sa, nevyhnutnosťou a ja sa na ňu teším. Ako budú postavy starnúť, príbeh musí nutne ešte o jeden level potemnieť. (22.11.2017)

Zdá se mi, že oproti první sérii jde o velký propad. Zatímco dříve si Dufferovi s žánrovými schématy a klišé pohrávali, nyní je prostě jen naplňují. Karty jsou rozdány hned od začátku a nasměrované tendence se ani na chvíli nevydají mimo své koleje. Divák se nemá ve vývoji příběhu díky jeho předvídatelnosti prakticky čím zabývat. O známé postavy netřeba se strachovat, protože mají ochranu všeobecné sympatie; umírají jen bezejmenní vojáci a vědci a nově přibyvší hrdinové (Bob Newby), kteří si svým looserovským profilem o smrt jakoby sami říkají. V postmoderně žánrovém pomrkávání se ke světům Spielberga, Carpentera, Kinga apod. přidávají například také aluze na TERMINÁTORA II., CRITTERS nebo VYMÍTAČE ĎÁBLA, ale vyprávění de facto co do žánrovosti i náročnosti zůstává na úrovni rodinných snímků S. Spielberga. Navíc jsou tvůrci proti svému emancipačnímu étosu. Bob Newby představuje přestárlého obtloustlého nerda, který je sice chytrý, obětavý, ale bojácný a nemužný a právě proto představuje typickou oběť – postavu, která vykoná jeden nebo více překvapivě hrdinských činů, po nichž díky své nemotornosti a mimóznosti zahyne. Přeživší jsou totiž jen ženy, děti a alfa samci s vyhraněnou identitou citlivého heroje. Paradoxní ovšem je, že Bob Newby představuje možnou budoucnost právě pro ústřední roztomilé mladé hrdiny (která je stvrzena i jejich poznámkou im meroriam, že právě Newby byl ten, kdo založil jejich oblíbený audiovizuální kroužek). Seriál, který zdánlivě staví na tom, že nerdi jsou winners, vlastně spíše ukazuje, že jde o iluzi – jen co se vyvinou z dětské roztomilosti, čeká je osud chytrých, ale neatraktivních blbečků, nad jejichž mrtvolou si ostatní na půl minuty postesknou, že jich přeci jen byla celkem škoda. K dobru rozhodně neslouží ani špatně napsané scény, v nichž se jinak rozumné postavy vrhají do zcela nerozumných akcí na efekt, aby je pak měl kdo zachraňovat. V blízkosti smrtelného nebezpečí sotva několik minut poté, co strachy ani nedýchali, řvou jako na lesy a hádají se o prkotinách, s lehkou citově vyděračskou závratí nechávají téct slzičky bez utření pěkně až k bradičce, a vůbec se chovají vzhledem k okolnostem nesmyslně (třeba bratr Max v jednu chvíli suverénně odmlouvá svému dominantnímu fotrovi, jakoby nevěděl, co bude následovat – když se mu však záhy dostane reakce v podobě militantního nátlaku, nehne brvou a podvolí se vojenské disciplíně, s níž má evidentně bohaté zkušenosti – celá scéna působí, jako by se v jednom okamžiku do těla postavy vtělil jiný charakter). Možná by se mohli bří Dufferovi snažit trochu víc. (31.03.2018)

Tvůrci se netají tím, že to neberou jako druhou řadu, ale jako klasické osmdesátkové (jak také jinak, že?) pokračování; odtud ostatně ona dvojka v názvu. Má to tedy veškeré příznaky právě dvojek; větší, delší, dražší, epičtější, více postavené na tom, co se prvně osvědčilo, zalidněnější, více je v sázce a vůbec je to pojaté (i vystavěné) jako druzí Vetřelci k prvnímu Vetřelci. Můžete slyšet kritiku, že to má pozvolný rozjezd, jednotlivé linie si jedou až příliš dlouho po své ose, některé ze songů jsou používány vyloženě prvoplánově a samostatně stojící sedmá epizoda je jak z jiného seriálu (stylově a co hůře i kvalitativně). A jde o oprávněné i pravdivé výtky. Speciálně ta poslední výtka, doufám, nepředznamenává směr, kterým se to hodlá v budoucnu ubírat. Jenže... Klady (od obsazení a práce s charaktery přes vyloženě neseriálovou filmovost až po působivou atmosféru zvládající multižánrový pastiš a kongeniální plesový epilog) stále drtivě převažují a i nadále je to v každém myslitelném ohledu od Dufferů točené přímo mě na míru; zvlášť pak pátá, šestá, osmá a devátá epizoda. (05.11.2017)