Umberto D.

Smutný až depresívny príbeh bývalého úradníka, ktorého penzia nedokáže pokryť všetky výdaje. Dlhová špirála napokon dokoná začaté a pre starého muža život stráca zmysel. Scenárista Cesare Zavattini to vždy vedel a jeho práca opäť dokázala, že podobný typ filmu mu ide najlepšie. Beznádej sršiaca z každého metra filmu, veľmi silné scény ( predaj psa alebo tá záverečná ), dôraz na emotívnosť, načrtnuté sociálne problémy spoločnosti a ľudská ľahostajnosť sú silnými atribútmi tohto snímku. 4+ (16.09.2012)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Realistický popis života starého člověka v době, která ještě nebyla úplně uzdravená ze 2. světové války. Starý státní úředník Umberto žije ze svého mizerného důchodu tak, že většinu dá na nájem a na jídlo mu nezbývá, proto dělá různé kličky před paní domácí, megerou, která jím opovrhuje pro neplacení. Ani svého psa není sto nakrmit. Když se přenesete přes toporné ne-herecké projevy, vyjde Vám z toho zdařilé kritické sociální drama nejslavnějšího filmového neorealisty. (16.04.2015)