Umberto D.

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. (12.03.2015)

Před projekcí bych nečekal, že mě Umberto D dostane ještě o něco víc než Zloději kol (možná i díky absenci chlapce?). Oba jsou si v mnoha ohledech podobné, tj. téma stavu poválečné Itálie a vypravování osudů lidí žijících na hranicích chudoby, kteří ztrácí lidskou důstojnost či se odhodlávají k zoufalým činům. Ale příběh důchodce mě zasáhl nějak drtivěji. Zdálo se mi, že si sáhl ještě víc na dno, mnoho scén jako žebrání, odhodlávání se k onomu činu, stydění se před přáteli a mnoho dalších bylo velmi silných a k mému takřka maximálnímu soucitu a fandění nebyl potřeba ani ten pes (jehož skutečný význam pro Umberta jsem úplně pochopil až ke konci filmu). A když už je řeč o závěru, vyústění snímku rozhodně má něco do sebe, ale přece jenom bych ho nechal raději v podobě, na kterou divák (nebo alespoň já) čekal, emocionální dopad by byl jistě ješte vyšší. Každopádně celkově hodnotím slabším plným počtem, příjemné překvapení. (16.06.2013)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Citlivý príbeh o starčekovi, ktorého život už nebaví, ale svojho psa nadovšetko miluje. Film točený tesne po vojne, z hľadiska Talianska prehranej a ten dych ťažkej doby tu dosť cítiť. Príbeh neprináša veľa optimizmu, za to ale ponúka zamyslenie sa nad tým, ako sa spoločnosť a mladší jednotlivci správajú k staršej generácii. Mne priniesol ponaučenie, že ani dnes sa toho veľa nezmenilo a že s úctou k starším to pokulháva stále viac. (13.05.2021)