Neviditeľný

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)

Tak koukám, že tentokrát půjdu proti proudu. Né, že by to byl vyloženě špatnej film ale taky nic co by mi delší dobu utkvělo v paměti. Sice to má v určitých pasážích celkem slušnou atmosféru(alespoň do tý doby než je odkryta pravda) ale celou(zbytečně dlouho) stopáž to neutáhne. Ani to finále mi nepřipadalo nikterak gradující ba naopak mi to připadalo, že film dojíždí šnečím tempem. Navíc jsem měl problém i s obsazením hlavní role. Elisabeth Moss mi nepřišla dvakrát sympatická. Chápu, že hlavním účelem její postavy nebylo zrovna získání divákových sympatií ale hezčí herečku tam dát mohli. Když už na ni musí člověk 2 hodiny čumět. (07.12.2022)

Plánovala to do „detailů“ a nakonec pláchla z ultramoderní vily kdesi u San Franciska před manželem-tyranem. Řezal ji, organizoval život, nutil názory, psychicky týral. Ukryje se u svého kamaráda a jeho dcery a záhy zjistí, že její milý zemřel. Vlastní rukou. Nutno ale připomenout, že byl pracháč, expert na moderní technologie a optiku a v domě měl laboratoř s přístroji, které opravdu nestály 250 dolarů. Dvě a dvě jsou čtyři, a naše hrdinka, která se postupně dostává zpět do „normálního“ života, má neodbytné zdání, že ho pořád cítí a že jí chce dál znepříjemňovat život. Její pocit ohrožení a neklidného očekávání je skvostný, rozuměj, že prvních 45 minut je velmi solidních. Kamera volí nápadité záběry, v prázdných místnostech můžeme očekávat neviditelná nebezpečí, která jednou přijdou, jindy nás jen mile šponují. Úplně bych se nechtěl pouštět do toho, jak se cítí oběť domácího násilí, protože i tady ten neviditelný konflikt okolí nevidí, respektive mu nevěří. Jenže pak přijde druhá polovina, která naplno odkrývá hlavní slabinu snímku: scénář. Pitomé se stává pitomějším, každá třetí scéna drhne a vyskakují nejrůznější otázky. Opravdu ji chce její milý zpět, když dělá kroky, kdy je ona krůček od smrti/kriminálu? Elisabeth Moss prakticky pokračuje s depresivní postavou z dystopického seriálu Příběh služebnice. Hraje slušně, ovšem hodně mi neseděla změna rolí. Na začátku je bezmocnou troskou, která se bojí vyjít před barák pro poštu, za pár dní osnuje složitý plán pomsty. A pak zase dolů a nahoru. A není taková sama. Třeba u jejího milého skutečně chybí důsledky jeho konání. Navíc myslím, že měla příležitosti dokázat okolí, že není blázen. Jenže tempo se místy zadrhne (a celkově je to dlouhé), takže pro diváky je prostor o tom všem přemýšlet. Za mě nakonec jen slušná jednohubka. Vím, že leckdo nebude souhlasit, ale raději si dám 20 let starého, trikově vymazleného a lákavě zvráceného Verhoevena. (24.03.2020)

Archaický námět se Leigh Whannell pokusil revitalizovat a částečně také inovovat. Není to typický horor, nemá to ani prognózu typického thrilleru. Vlastně se jedná o (skoro) psychologické hrátky s realistickým ohraničením. Celé dění by se v podstatě dalo shrnout do jedné věty: Žena je terorizována jejím bohatým a NEVIDITELNÝM ex-přítelem, od kterého musela utéct, najít útočiště u chápavého černého policisty s dcerou a postupně se vypořádat s tím, že své nevzhlednosti (z psychologického hlediska) unikne jedině v tom případě, že ze všech prostor, kde se pohybuje a bude pohybovat, odstraní zrcadla a výlohy. Film má bezmála dvě hodiny a není to na něm tolik znát, ačkoliv v podstatě sledujeme pořad to samé, podávané napínavější formou, což je doplněno lacinými a naivními efekty neviditelného monster muže. Triky si v ničem nezadají s verzí neviditelného muže s Chevy Chasem, které už táhne na třicátý rok vzniku. Scénář občasně nedává dobrý smysl. Protagonistka není zrovna královna krásy, přesto o ni psychopat usiluje, ta hraje sice se zápalem, takže se po čase dalo zvyknout na to, že Elisabeth Moss do konce filmu nezkrásní, což není pointa filmu, ovšem její nelogické obsazení už jsem si zdůvodnit nedokázal. Zkrátka má-li být pronásledovaná ženština objektem marnotratného odkázaného dědictví "mrtvého" geniálního vynálezce, tak by měla i u diváka vzbuzovat alespoň minimální masturbační touhu, ovšem měl jsem potíže, aby mně v kalhotách vůbec něco erektivního zůstalo po tom nájezdu škaredé larvy. Ostatní herci také žádný zázrak a nevzbudili můj zájem setkat se s nimi opětovně v dalším filmu. Produkční náklady se u Whannella nikdy nešplhají do horentních sum a ta jeho často proklamovaná schopnost "natočit za pár babek" mimořádně kvalitní film už mně přijde přehnaná. Nenapíší, že je přeceňovaným tvůrcem a něco podobného. S tématem se porval, občas přidal zvrat  a dokonale zabil závěr. Ten byl mimořádně nedotažený a naprosto postrádal logické objasnění. Ještě bych vypíchl inovativní způsob dosažení neviditelnosti, za kterým tentokrát nestojí zázračně vyvinuté sérum, nýbrž sofistikovaný model Osmany Laffita, který i zabavil. Na jedničku fungoval také atmosférický ráz, který podtrhlo několik napínavějších, i když snadno predikovatelných sekvencí. Neuspokojivý závěr pak v podstatě s ničím zajímavým nepřišel. Působivá hra na dusnou atmosféru byl dobrý tvůrčí tah. Námět zůstane na zaslouženém odpočinku, počítám, že se jej v budoucnu hned tak někdo znova nechopí, takže tohle zpracování oslní a zaujme. 8/10 (28.03.2020)