Panna a netvor

Klasická pohádka již děti asi neocení (stejně jako Deváté srdce či Malou mořskou vílo od Kachyni), ale pro ty starší je vyslovenou lahůdkou. Fantastická atmosféra, geniální Hapkova hudba, jež dojímá i mrazí a skvělé kulisy. Akorát jsem čekal špatný konec po tom všem co se viděl, ale pak by to Herz mohl vydávat asi rovnou za horor! (27.07.2007)

Umělecké a na percepci dětského diváka zřejmě záměrně rezignující dílo. Je vůbec otázkou, jestli je Panna a netvor ještě vůbec pohádkou, spíše se jedná o mýtus (dualita světa) natočený až s hororovou stylizací. Převažují tu lyrické pasáže plné popisných stísněných pocitů. Ponurá, temná atmosféra strachu je vystavěna na podstatě setkání s čímsi strašlivým, na co se nelze ani podívat - zjevná metafora politické situace u nás (Zajímavá je i podoba Netvora - Zla - tvor s ptačím zobákem, podobně jako třeba později Jan Švankmajer ve Spiklencích slasti stylizuje Netvora do podoby, v jaké ho známe od Hieronyma Bosche a jiných středověkých malířů a jejich zobrazení pekla...). Juraj Herz nesměl točit projekty, které zamýšlel, proto se asi uchýlil k tomuto obraznému podobenství... Panna a netvor také nabourávají zjednodušující pohled na českou filmovou pohádku jako na pohádku povětšinou laskavou a harmonickou, Juraj Herz tak navazuje na dnes již polozapomenutou pohádkovou tvorbu z let padesátých a šedesátých či třeba na Kachyňovu Malou mořskou vílu. (Absolutní hodnocení ale nedávám ze subjektivních důvodů - když jsem byl této ,,pohádce" vystaven jako malý kluk, způsobilo mi to nepěkné noční můry...) (22.06.2007)

Krásná práce se zajímavou genezí. Kdesi na počátku byla dramatizace Františka Hrubína klasické látky pro divadlo s otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Podle ní vznikl nejprve televizní film Kráska a zvíře a později i tento film pro kina. Herz se spojil s Vyleťalovými a dalšími barrandovskými klasiky a vznikla příležitost pro souběžné natočení Panny a netvora a Devátého srdce. Herz se po několika normalizačních úletech opět vrátil v plné síle. Ve snaze se odlišit od předchozích filmů na stejné téma (zejména od Jeana Cocteaua), zesílil roli zvířete, kterého proměnil v dravce, a stejně tak roli panny. Harapes plně využil své pohybové průpravy a Studenková svou ideální krásu, dokonale jemnou symetrickou tvář a tehdy už několikaleté herecké zkušenosti. Bohužel jejich skvělé výkony poněkud srážejí příliš výrazní dabéři Medvecká a Zahajský, stejně jako veškeré ženské postavy vlásenkářky příliš poznamenaly tehdejší parukářskou mánií. Ale i tak je výsledek vysloveně pozoruhodný, na české normalizační sedmdesátky je to prakticky zázrak. Atmosférický až erotický zážitek. (06.04.2024)

Bylo nebylo, zvěř se vyvrhávala, temno bylo a Harapes se snažil tvářit jako dobrý herec a vůbec mu to nešlo. A jetli má tenhle film nějaký problém, tak je to ten, že ačkoliv se Herz snaží jako prasopes (pozor, to je agilní kříženec ohaře a paní prasátkové, nedělám humory na Harapese), tak námět prostě nestačí na 88 minut, možná by pomohlo víc dialogů, možná méně vaty, ale je to jediná vada na jinak výborně broušeném horor... Pohádce, temné pohádce. (05.02.2017)

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý. (05.05.2008)