Panna a netvor

Filmový skvost s nadpozemsky nádhernou hudbou Petra Hapky a okouzlující Zdenou Studenkovou v titulní roli (byť její hlas byl bohužel předabován) - nebo aspoň skvost pro blázny jako já, kterým přijde spojení hororu s pohádkou samo o sobě jako rajská hudba pro jejich uši. Pro děti to podle mě není skoro určitě - film je místy skutečně strašidelný - celá úvodní sekvence do nástupu úvodních titulků - jejichž výtvané pojetí je mimochodem zcela úchvatné - je výborná a jak vystřižená z nějakého hororu, film skvěle oddaluje moment, kdy poprvé ukáže netvora v celé jeho "kráse" (bohužel ale nijak nevysvětlí, jak netvor přišel ke své podobě), scéna s lovem lani ve vodě je něco neuvěřitelného, stejně tak strašidelní sluhové netvora v čele s děsivým tvorem v lustru, který hlavní hrdince i jeho otci dolévá víno, dechberoucí je celá ateliérová dekorace netvorova sídla a především netvorova ptačí maska, všudypřítomnou děsivou atmosféru jen umocňují ponuté tóny varhan, v každém rohu jsou zaprášené staré obrazy, sochy a uschlé květiny, kdesi v zahradě bublá bažina, z níž se linou smrduté výpary... nechybí dokonce ani tak klasický hororový atribut, jakým je dlouhá chodba s vlajícími závěsy. Pohádku to ale stále nezapře - máme zde tři dcery na vdávání, hlavní hrdinku vydávající se do světa, lásku rušící kletbu, atd. - považuji vlastně skoro za malý zázrak, že se v době nejtužší normalizace podařilo natočit tak krásný a nestárnoucí film, který doba jeho vzniku nijak nepoznamenala a který ani po letech neztrácí na zajímavosti. Ten film mi je sympatický i tím, že ho televize reprízují jen zřídka, není proto do omrzení okoukaný, jako jiné pohádky. Skutečnost, že se některé scény natáčely v Havlíčkových sadech, mu pak v mých očích jen přidává na zajímavosti. UPDATE 21.3.2021 - Znovu a znovu, pokaždé když ten film vidím, mě absolutně dostane. Ta Hapkova hudba, to je prostě povznášející nádhera, která mě nikdy neomrzí (byť samozřejmě beru námitku, že se tam celou dobu opakují stále dokola jen 3 hudební motivy). Stejně tak ta Zdena Studenková je zde tak okouzlící, až to není možné. Vlastně když jsem na ten film znovu koukal, už ani nevím pokolikáté, tak mi docházelo, že mi osobně přijde absolutně bezchybný a bezvýhradně a nekriticky ho zbožňuji a chovám nehynoucí úžas a respekt a vděčnost k Herzovi, že něco tak svébytně překrásného přivedl kdysi na svět. (20.12.2015)

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý. (05.05.2008)

Luxusní hororovou výpravu a atmosféru v polovině první střídá příjemná, ale poněkud zdlouhavá romantika v polovině druhé. Dobrá kamera, hudba, maska i výkon Zdeny Studenkové. Odstartovat pohádku podříznutím několika zvířat a naznačením sexu byl rozhodně originální přístup. A co tam při té lovecké scéně dělá ten jelínek za stunty... (06.10.2015)

Už název, evokující můj strastiplný životní úděl a vlastně rutinu ( Ne, pannou se necítím), jasně vypovídá, že se bude jednat, buď o v dnešní době běžný scénář ke špatně zapíchanému pornu a nebo ...co to melu, vždyť je to na ČÉTÉ, takže tam se mnou maximálně vyjebou vypitchenou Marcelkou Augustojc, tedy jedná se o jedinou možnou alternativu a to tu, která mě dodnes donutí se odpoledne v tramvaji pomočit. Traumatizující, hororová, brutálně deprimující pohádka pro starší a pokročilé, i když kdejaký drzý harant by ji měl povinně sledovat v trestu. Hapkova muzika, panoptikum zjevů, temnota...no, já se tenkrát jako čerstvý padesátník opravdu bál, dnešní degenerace se jistě pochčije smíchy při čtení mých rozklepaných, gerontích názorů, ale dost možná jen proto, že od věčného vysedávání u komjůtru mají oslabené svěrače. Takže urine jsme si probrali a vraťme se k filmovému kusu, dovolím si mu vytknout ještě jednu maličkost, tou trivialitou je obsazení Vlastíka Fenky, neboť, pokud si dal tvůrce tolik práce s tím, že nechal Zobana namluvit někým jiným, pak se tento transexuální baletka nemusel na konci ani zjevovat....panna v té době již jistě stejně nebyl a tudíž to postrádalo jakýkoliv sysel, neboť název díla se mohl snadno přejmenovat, sám ze zkušeností vím, že trvání na čemkoliv panenském je bláhovost, snad jen s výjimkou olivového oleje. No, Herz býval kabrňák. (05.07.2013)

Do hororu daleko a k pohádce, která se dá oblíbit, ještě dál. Herz je jako jediný režisér výrazným zástupcem hororového žánru, který u nás nikdy neměl na růžích ustláno. V dětství mně film nenahnal strach, a jsem si jistý, že ani dnes se to nikomu nestane, zvláště když Vlastík Harapes tančí v tak nepovedené a vypelichané masce a Zdena Studénková svým křikem zdatně předstírá šílený strach. Maskéři by zasloužili za takovou nevkusnou masku pokárat a svoji vinu na tom nese i režisér, který se nedržel původní předlohy. Příběh je pochopitelně věčný a vzniklo bezpočet variací na příběh o síle lásky, která zlomí sebevětší kletbu. Jestli to takhle funguje mimo filmový svět, odzkoušeno nemám, ale nic není vyloučeno. Herz zvolil pro složitou látku kvalitní filmový přístup, přesto netrefil ten správný poměr, a řada vážně míněných, původně strašidelných scén, působí z dnešního pohledu spíše úsměvně. 40% (05.04.2012)