Z Paríža do Paríža

Když jdeš, nesmíš se otáčet, jinak si nabiješ.... Mám obecně moc rád filmy podle skutečných událostí, mj. i proto, že když je v nich člověk svědkem těžko uvěřitelných náhod, může si být skoro jistý, že to není žádná chyba ve scénáři. V příběhu židovským chlapců Maurice a Josepha, kteří doslova bojují o přežití, není o náhody a šťastná vyústění vypjatých situací nouze. Už ve vlaku z Paříže je před Němci zachrání jeden katolický kněz. Jiný kněz (biskup) zase dokáže nakonec přesvědčit nedůvěřivého nacistického velitele, že křestní listy, které mají dokázat že chlapci nejsou židé, jsou skutečně pravé. Kluci mají též štěstí, že při přechodu do dosud neokupované zóny na jihu Francie narazí na skutečně poctivého převaděče. Pomůže i doktor, který vydá potvrzení, že obřízka Josepha byla provedena ze zdravotních a nikoliv náboženských důvodů a následně mu zachrání život podáním silných léků. Zkrátka o setkání s dobrými lidmi není v tomto příběhu nouze a příběh nakonec skončí v zásadě dobře. I když čistý happyend v americkém stylu se nekoná. A to je asi dobře, protože by to už vážně bylo na úkor uvěřitelnosti. Ohromně silná pro mě byla scéna, ve které mladší z kluků Joseph prokáže, že i on sám je dobrý člověk, když po osvobození zachrání před lynčem francouzského kolaboranta, který aniž to tušil (protože sám byl antisemita), mu v závěrečných měsících války pomohl přežít. "Jsem Žid, jsem Žid," křičí ze všech sil Joseph, a prožívá přitom úžasný pocit úlevy, při němž se konečně po letech skrývání může přiznat ke své skutečné identitě. (04.06.2017)

„Jsi můj brácha. Klidně tě ponesu až na konec světa.“ No jasně. Předvídatelnosti, tvé jméno je v námětu. Příběh, který nejvíc vystihuje slovo – klasický. Je jako suvenýry ve skleněné vitríně minulosti: je tu rodina, zásady, válka, dětství, nebezpečí, hodnoty, dojetí, odvaha, lidství, krutost, naděje… vlastně nezáleží na tom, jak je uspořádáte, vypadají spolu hezky a patří k sobě. Postavené na dečce dramatu, potřené leštěnkou napětí a místy vyšisované od klišé. A ať děláte, co děláte, vždycky se k nim dostane prach klišé. (21.08.2018)

Neexistuje válečná reparace, která by dětem nahradila to, že musely předčasně dospět.. Duguay citlivě a nikterak okázale o rodinném a sourozeneckém poutu utuženém těžkými časy, nicméně na tohle silné téma mám o něco vyšší požadavky ohledně formy i emoční ryzosti. Drobná role Christiana Claviera v mých očích znamená jeho další rehabilitaci za tu smrdutou kreaturu v Návštěvnících.. (06.02.2020)

Film to sice nebyl špatný, ale už jsem na stejné téma viděl pár lepších kousků. Navíc jsem se nemohl celou dobu zbavit pocitu, že už jsem musel vidět něco podobného a přišel jsem na to, že mi snímek připadá jako fúze filmů Smrt krásných srnců a Musíme si pomáhat. Nenudil jsem se sice, ale vlnu nadšení jsem také nepocítil. (22.01.2018)

Film "Z Paříže do Paříže" je nenápadným filmem s dějem zasazeným do II. světové války a zabývá se konečnou rasovou otázkou z trošku jiné strany, než jsme zvyklí.. Hlavní postavy jsou dva kluci-bratři, které spíše než politické dění zajímají samozřejmě klukoviny.. Příběh zachycuje pozvolné rozpínání fašištů, odstřižení Židů od společnosti (hvězda, oddělená výuka, rasově rozdělené obchody a služby aj.), útěk za hranice, skrývání až na samotný konec války.. Jde spíše o ukázku chlapectví a bratrského pouta v době "temna" než o krvavé záběry a krutost koncentračních táborů.. Děj se odehrává především ve Francii a Itálii.. Bylo to fajn, avšak znám na podobné téma silnější filmy, z tohohle mi moc husí kůže nenaskočilo.. (07.11.2017)