Oheň na mori

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

V porovnáním se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu. (09.07.2016)

Tento dokument vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a pak šel u nás v kinech. Klíč režiséra je tento: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Scény jsou naaranžované a tedy se snaží publikem včetně mě manipulovat. Nyní vidíme ve zpravodajství demonstrace obyvatel řeckého ostrova Lesbos proti přílivu uprchlíků, ale v tomto dokumentu se nikdo z obyvatel nevyjadřuje. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Vidíme chlapce jak se toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl. Uprchlíci jsou mechanicky vyfoceni a hrají fotbal. Babička , která stele poste a uvařila oběd dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela. Na jednom předmětu ve škole nám nejmenovaná profesorka, bývalá ministrině říkala, že po Evropě se toulá milión migrantů, kteří nebyli přijati a nikdo neví kde jsou. Evropa už desetiletí demograficky vymírá. Kam až je Brusel schopen zajít, aby se sehnala pracovní síla z přelidněné Afriky? Pohraniční služba Frontex místo aby hranice EU chránila migranty sbírá na moři a dováží do Evropy. Tím podporuje miliardový byznys mafií dovážet nové a nové. Nebo čtete tento dokument beze slov jinak? (10.04.2020)

Nepochybne poctivý kus dokumentarčiny, pomerne sofistikovane prelínajúci dokumentárnu líniu utečencov, každodenne bojujúcich o holý život a hranú linku bežných ľudí z Lampedusy, ktorí sú na podobné obrazy zvyknutí a hoci radi pomôžu, sami majú svoje vlastné existenciálne problémy, ktoré sú pre nich dôležitejšie. Podprahovo tým vzniká napätie z dvoch svetov, ktoré zákonito musia na seba jedného dňa naraziť. Čo mi však divácky nevyhovovalo je príliš pomalé tempo, vzniknuté zo série nekonečných statických záberov s minimom akcie, či náväznosti, čo samo o sebe nemusí byť nutne vadou (nepovažujem sa za výnimočne lenivého diváka), myslím však, že táto téma scudzovací efekt nepotrebovala, zbytočne bráni emočnému napojeniu sa. (25.02.2019)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)