Stud

"Kdybys byla zticha, tele pitomý, moh' bejt klid!" No, jenže Anežka matku neposlechla a hubu nedržela, její znásilnění se profláklo (mmch. při pohledu na Anežku jsem začala pochybovat o tom, kdo koho vlastně znásilnil). Tahle událost rozpohybuje kolotoč událostí kolem soudruha Kvasila, soudruh Pánek se snaží dopátrat pravdy, celkově se tu hrozně soudruhuje, moralizuje, ale jako psychologická studie tehdejších kádrů, potažmo charakterů to funguje. Pántik hraje jako o život, ostatní mu zdatně sekundují a kdyby to nebylo tak dlouhý, možná by se i na čtvrtou hvězdu dostalo. Čest! (30.03.2017)

Velké překvapení. Dnešnímu divákovi asi lecos nebude jasné, ale on dnešní divák asi těžko koukne na tenhle film o soudruhu tajemníkovi, který na krátko k rozumu přišel... Pántik je zvláštní herec se zvláštní mluvou. Když jsem s ním viděl kdysi Gottwalda, měl jsem dojem, že asi takhle Gottwald mluvil. Po Studu už vím, že to je zkrátka takový projev Pántika. Snímek je to dosti odvážný, ale v předjaří Pražského jara se zvolna začínalo mluvit o lecčems. Kritika měla jasné viníky. Vedoucí funkcionáře KSČ. U nejednoho soudruha se zjistilo, že i když se 20 let dřel pro dědinu nemusí být takovým světcem jakým se dělá. V případě Pánka je to o to horší, že si lecos ani neuvědomoval. Sebereflexe nula a když už se zdá, že by přeci jen svědomí mohlo iniciovat nápravné procesy, přejde noc a vše je ve starých kolejích. Velmi symbolický film, kde jako by se tušilo co přijde i ve skutečnosti. Krom dobových reálií vesnic na Moravě mne ve filmu zaujalo těch pár záběrů na úplně otřískané kostely. * * * * (01.02.2020)

Film srovnatelný s Obžalovaným. Skvělé dialogy, neherci působí velice přirozeně. Kladem je, že nejde o nějakou agitku, ale vhled do lidských duší. Tajemník Pánek není jen nějaký soudruh, vnímáme ho především jako člověka, kamaráda, tátu se všemi jeho chybami a slabostmi. Zároveň se odkrývají i slabé stránky ve vedení strany. Slabinou je, že nenechali slovenské herce mluvit v mateřštině. Stud považji spolu s filmem První den mého syna za vrchol Helgeho tvorby. (24.06.2014)

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)

Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ. (02.04.2014)