Ospalá zátoka

Jestliže v "Malým Quinquinovi" si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech. K tomu se váže i většinou diváků nepřijatý a nepochopený odklon od realismu s autorem asociovaného. Zatímco policejní seriály si na realismus hrají a právě jeho zabsolutnění zakládalo podvratnost předchozího projektu, v "Líné zátoce" žádný realismus nikde není, jelikož s ním vůbec nepracuje výchozí žánr. Zdejší podvratnost proto vychází z karikatury, která zdůrazňuje určité rysy terče, do něhož se Dumont strefuje. Ačkoli "Líná zátoka" vychází z francouzské linie kostýmovek, dokonalý referenční bod má v britském televizním hitu "Panství Downton". Jímavé melodrámíčko o empatické smetánce a služebnictvu nadevšechno milujícím své lordstvo se rochní ve své okázalé ušlechtilosti, zatímco nechá diváky snít sny o lásce přenášející sociální propasti či zakoušet emocionálně vyděračské drama, když do idylky zasáhnou kriminální motivy. Dumont dokonale následuje tyto linie, ale zmíněnou karikaturou je drze a vulgárně (příznačně strojenosti vzoru) dehonestuje. Smetánka je tedy tvořená degeneráty, retardy, psychotiky a inbready, zatímco poddaní mají vyšší vrstvy pouze jako svou obživu, a to doslova. S tou láskou to také není tak žhavé, protože i ta nejsympatičtější postava z řad honorace pořád v jádru je deformovaná. Dumont dokonce zpřítomňuje až zázračné dějové zvraty či dojímání se exteriéry, které k "Downtonu" bytostně patří. Výtečným tahem jeho downowské variace je také obsazení smetánky pitvořícími se hereckými velikány v čele s náramně hystericky slepičí Juliette Binoche (komu její výkon připadá neadekvátní, ten nikdy neviděl nesnesitelně vlezlé mimické kreace Elizabeth McGovern v "Downtonu") a proti nim postavit typicky dumontovské asociální naturščiky s jejich bizarními tiky a unikátními ksichty. Příznivci Dumonta coby mistrovského festivalového velikána budou z "Líné zátoky" silně rozčarovaní, protože namísto těžké dumky dostanou obrazoborecky sofistikovanou frašku, která spíše než k canneským vavřínům inklinuje ke skvostně dementnímu fekál-humoru tvůrčího dua Christian Clavier a Jean-Marie Poiré. Že by Dumont s postupujícím věkem následoval kariérní trajektorii Takešiho Kitana, který také jednoho dne uznal, že už toho blbnutí na červeném koberci bylo dost, a začal cíleně atakovat své publikum absurdními hříčkami nejhrubšího zrna? Pokud ano, jen tak dál a houšť! (12.07.2016)

Úpadek civilizace začíná v bodě, kdy "we know what to do but we do not do". Vývoj kupředu je možný po jediné cestě, krok za krokem po hranici tenké jako ostří nože, z níž se dá kdykoli sesmeknout, a možnosti úpadku pak číhají všude kolem ní, jsou nepřeberné a fantazií neobsáhnutelné. *** Rozmanité obrazy a pitoreskní výjevy z jednoho z možných scénářů společenských zkáz diváka s gustem nechává vychutnat Líná zátoka. Předkládá štědře vykreslený, vnitřně zákonitý svět, k němuž si přes veškeré snahy na obou stranách nelze vytvořit vřelý vzah, ani stín náklonnosti. Film je ale možné beze zbytku si zamilovat. *** Víceméně všechno podstatné, co by divák ještě mohl chtít vědět předtím, než si film pustí, zmínil ve svém komentáři JFL. (04.12.2016)

Líná zátoka má lecčíms nakročeno k silné antiutopické vizi, ale osudově klopýtla svým přehnaným důrazem na stylizaci postav. Huysmansovské pohrávání s neurastenií a degenerací, živé ve francouzské tradici (a snad nedávným novým koncem století zase aktualizované?), zde k sobě strhává nepatřičnou pozornost právě tak jako hyperrealistické snímání krajiny, interiérů a tváří, kterým nechybí mnoho k tomu, aby se tou hrůznou konkrétností proměnily v masky. A skutečně – Dumontův snímek mi přišel spíše jako filmová adaptace absurdního dramatu než jako autonomní film – a jako většina zfilmovaných absurdních dramat na své „filmovosti“ také troskotá. Zasazen do bezčasí jakéhosi nekonečného dne, do něhož se všechny dny neodlišitelně skládají, vypráví příběh o nelidsky lidských bytostech, beznadějně zauzlovaných a v sobě izolovaných, které jdouce odnikud nikam, k ničemu nedojdou. Vyprávění se ale rozplývá ve všudypřítomné grotesknosti, která do něj nevnáší ani humor ani neprohlubuje hrůzu, jen veškerá sdělení předem neutralizuje. Cirkus… (25.03.2021)

Moje první setkání s Dumontem a na nějakou dobu asi poslední, mám dojem, že se míjíme. Tohle mi přišlo jako francouzský jen o trošku lepší Troška. Humor ve filmu spočívá v padání, pitvoření a teatrálním přehrávání (všechna šlechta vykreslena jako retardovaní imbecilové). \Z reakcí v sále mi přišlo, že čvrtina se královsky baví a směje co chvíli, zatímco zbytek jen mlčky nevěřicně kouká. 50 % (08.07.2016)

Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko. (01.11.2016)