Ospalá zátoka

Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem. (18.08.2019)

Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko. (01.11.2016)

Moje první setkání s Dumontem a na nějakou dobu asi poslední, mám dojem, že se míjíme. Tohle mi přišlo jako francouzský jen o trošku lepší Troška. Humor ve filmu spočívá v padání, pitvoření a teatrálním přehrávání (všechna šlechta vykreslena jako retardovaní imbecilové). \Z reakcí v sále mi přišlo, že čvrtina se královsky baví a směje co chvíli, zatímco zbytek jen mlčky nevěřicně kouká. 50 % (08.07.2016)

Úpadek civilizace začíná v bodě, kdy "we know what to do but we do not do". Vývoj kupředu je možný po jediné cestě, krok za krokem po hranici tenké jako ostří nože, z níž se dá kdykoli sesmeknout, a možnosti úpadku pak číhají všude kolem ní, jsou nepřeberné a fantazií neobsáhnutelné. *** Rozmanité obrazy a pitoreskní výjevy z jednoho z možných scénářů společenských zkáz diváka s gustem nechává vychutnat Líná zátoka. Předkládá štědře vykreslený, vnitřně zákonitý svět, k němuž si přes veškeré snahy na obou stranách nelze vytvořit vřelý vzah, ani stín náklonnosti. Film je ale možné beze zbytku si zamilovat. *** Víceméně všechno podstatné, co by divák ještě mohl chtít vědět předtím, než si film pustí, zmínil ve svém komentáři JFL. (04.12.2016)

Líná zátoka má lecčíms nakročeno k silné antiutopické vizi, ale osudově klopýtla svým přehnaným důrazem na stylizaci postav. Huysmansovské pohrávání s neurastenií a degenerací, živé ve francouzské tradici (a snad nedávným novým koncem století zase aktualizované?), zde k sobě strhává nepatřičnou pozornost právě tak jako hyperrealistické snímání krajiny, interiérů a tváří, kterým nechybí mnoho k tomu, aby se tou hrůznou konkrétností proměnily v masky. A skutečně – Dumontův snímek mi přišel spíše jako filmová adaptace absurdního dramatu než jako autonomní film – a jako většina zfilmovaných absurdních dramat na své „filmovosti“ také troskotá. Zasazen do bezčasí jakéhosi nekonečného dne, do něhož se všechny dny neodlišitelně skládají, vypráví příběh o nelidsky lidských bytostech, beznadějně zauzlovaných a v sobě izolovaných, které jdouce odnikud nikam, k ničemu nedojdou. Vyprávění se ale rozplývá ve všudypřítomné grotesknosti, která do něj nevnáší ani humor ani neprohlubuje hrůzu, jen veškerá sdělení předem neutralizuje. Cirkus… (25.03.2021)