Paterson

V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %. (22.10.2018)

Na této kapitole z dějin volného verše mě zasáhl jen způsob, jakým Jarmusch vykreslil titulní město. Snad totiž právě ono je hlavním hrdinou, tím, o co ve filmu jde, a básnící řidič autobusu je jen takovým integrujícím prvkem, osou, či spíše: osičkou. Ten svět je totiž znázorněn očima jinak pohlížejícíma a vyhlížejícíma, než jak hledí a vypadají ty jeho. Takový zrak září z tváře jasné, zato autobusákova téměř neměnná maska vše zahlíží, což se zdají vyjadřovat i ony sekvence, v nichž se tzv. „básní“, tj. po snímaném světě plyne to nešťastně univerzální americké písmo. Místo řidiče ale skutečně básní kameraman. Právě nádherně snímané město mi báseň připomnělo nejvíce. Elmes osvědčil své malířské nadání již ve Zlomených květinách. Zde se jeho malba opět maximálně přizpůsobila Jarmuschovu vyprávění. Zvláště artificiálně působí všechny ty záběry, kde ulice a zákoutí města prostiňují nějaké nápisy. Typografie lidských cest a životů. (25.08.2019)

Vypůjčím si, co jsem včera napsal k Intimnímu osvětlení: "Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží". Z těchto podmínek splňuje Paterson jednu, a to nadhled a lehký humor. Stopáž o dvou hodinách je přepálená a kdyby se z toho vyškrtly 3-4 dny, nic by se nestalo. Moje sympatie nezískaly ani hlavní dvě postavy, on hodný ňouma, co neumí říct ne, a ona, která nejspíš nemá moc talent, ale dohání to sebevědomím a přesvědčením o vlastní jediněčnosti. 50 % (03.07.2016)

Nechci Patersona přechválit, ale: Je v něm samurajská rutina (Ghost Dog), je v něm Kaurismäkiho feeling náhodných setkání (Noc na Zemi), je v něm srdečnost malých barových přátelství (Kafe a cigára), je v něm poezie všednosti a tolik typická všeříkající neakce. Prostě je v něm Jarmusch. 8/10 (10.01.2017)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)