Paterson

Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít. (18.02.2017)

Jarmusch a Tarantino jsou momentálně dva nejlepší američtí autéři, tam kde už se Woody Allen vyčerpal nebo Scorsese natáčí typy filmů, které mě už nebaví, tam ti první dva dokážou být stále mimořádně svěží a originální. Jarmušův Paterson to je jak polití živou vodou, zvláště po těch letošních oskarovkách. Jsem zvědavej, kdy Jarmuš natočí něco, čim mě zklame, ale zatím se tak nestalo. (14.02.2017)

51. MFFKV: Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii. (15.01.2017)

V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %. (22.10.2018)

Milujem filmový minimalizmus. Ale nie v tejto podobe. Resp. podoba, vizuál aj hudba sú v poriadku, tu mi nesedí posolstvo. Film chce zrejme povedať, že to najdôležitejšie v živote je vzťah a popri ňom aj nejaká vášeň, koníček. Poézia v poslednej dobe zažíva renesanciu, to si všimne už zrejme aj človek, ktorý sa ňou nikdy nezaoberal. Vodič autobusu sa v poézii vyzná. Doma ho čaká hyperaktívna nezamestnaná Peržanka (ak by to bola Filipínka, vzniklo by vo mne podozrenie, že si ju kúpil cez internet, hoci aj tento vzťah vzbudzuje mnohé otázniky), večer si zájde na vyprchaný odporný americký Budweiser a... no vlastne žiadne "a", lebo to je všetko. Ak to malo byť o vzťahu, tak práve tomu vzťahu neverím. Ak to malo byť o poézii, tak ani to ma nepresvedčilo. (08.12.2022)