Popieranie holokaustu

Neúspěšná snaha o ždímání emocí a velmi nesympatická hlavní hrdinka, která svou zatvrzelostí a iracionalitou připomíná hlavního záporáka – to jsou dva hlavní důvody, proč na Denial navzdory slušnému obsazení raději zase rychle zapomenu. Jeden z námětů, kterému by pravděpodobně mnohem více slušelo komornější, dokumentárnější pojetí. (04.01.2017)

Ako prvé som si myslel, že dôvod, prečo má tento film tak nízke hodnotenie je ten, že ho z väčšej časti hodnotia ľudia využívajúci holokaustový priemysel, alebo na druhej strane ľudia, ktorí považujú holokaust za prísne faktickú a historicky overenú tému. Po zhliadnutí Popierania holokaustu však môžem povedať, že snímok je prakticky nestranný a iba poukazuje na fakty a snaží sa o pomerne verný prepis histórie od roku 1996 až po rok 2000. To znamená, že chyba je niekde inde. Film je nerozumne nastrihaný a niektoré pasáže by som o dosť skrátil a iné naopak predĺžil - táto chaotickosť a absencia hlbšej podstaty v deji sa prenáša na diváka a tak to celé budí dojem, že film mal celkovú stopáž asi 58 hodín a tvorcovia ponechali iba to "najviac potrebné". Najväčším sklamaním je však pre mňa jednoznačne hlavná herečka Rachel Weisz, ktorá pôsobí ako neuveriteľne hysterická a emocionálne nevyrovnaná žena, ktorá pri každom hlasovom prejave cudzej osoby reaguje neopodstatneným fyzickým a duševným tykom. A takto by veru herečka v hlavnej úlohe životopisnej drámy rozhodne nemala pôsobiť. To je o filme všetko. Chcel by som sa len vyjadriť k tomu, že každý má teoreticky právo popierať holokaust, pokiaľ tým nezasahuje do osobných a vlastníckych práv iného človeka. Hoci je popieranie holokaustu na Slovensku trestné, v USA tomu tak nie je. David Irving však žaloval Deborah Lipstadtovú za to, že ho označila za rasistu a antisemitu, ktorým pochopiteľne bol. Celý tento súdny proces mi ale prišiel nesmierne zbytočný, lebo od nikoho sa vlastne nič nevysúdilo a celá grupa preživších holokaustu a neonacistov nakoniec čakala tak enormne dlhú dobu len na to, kto má pravdu? To mi príde trochu zvrátené, ale história taká nakoniec občas býva. (29.07.2017)

Pragmatismus postavený nad emoce. Akt sebezapření podvolující se strategii. Klasicky podané soudní drama s atraktivním předmětem sporu a dvěma pro mě podstatnými myšlenkami. Že ke svobodě slova nedílně patří i odpovědnost za to, co řeknete a že plameny překrucovačů a podfukářů, kterým společnost s chybějícím kritickým myšlením neumí čelit, nejlépe zadusíte přiškrcením kyslíku publicity. Prosazovat obě myšlenky, které spolu úzce souvisí, je však v současné době velmi složité.. Trošku mrzí, že se mezi výčtem atributů potřebných k soudní při (skvělí právníci, trpělivost) jaksi zapomnělo na peníze. Co si budeme nalhávat, s nimi lze dosáhnout vítězství (ne nutně spravedlnosti či pravdy) o něco snadněji.. (31.10.2019)

Táto téma si zaslúžila možno trochu kvalitnejšie, silnejšie prevedenie. Po celkom dobrom rozbehu sa tempo mierni, a chýba tomu trochu šťava, ten súdny proces je taký dáky vlažný. Ústredná negatívna postava pôsobí akosi bezzubo, akoby ľahostajne (niekedy aj naivne) a nie veľmi nebezpečne. Určite to drží nad vodou téma, absurdnosť a vôbec – námet ako taký. Lebo takýchto filmov je veľmi málo (ak sú vôbec nejaké ďalšie) a rovnakých exotov, ktorí popierajú holokaust žiaľ pribúda, minimálne u nás, ale je možné to vnímať všade vo svete a človeku sa až zdravý rozum pri tom zastavuje. Spracovanie filmu je taký priemer, pôsobí to niekedy akoby TV film, každopádne zachraňuje to citlivosť témy a už naznačená určitá ojedinelosť takýchto projektov, tiež naliehavosť tohto spoločenského problému. Bolo to dobré. Ale zaslúžilo by si to byť omnoho silnejším, živším, údernejším filmom. Rachel Weisz bola celkom príjemná. Tak skôr za ***, ale vzhľadom na to, že sa niekto pustil do tejto chúlostivej, žiaľ aj aktuálnej veci, hviezda naviac ****. (19.04.2020)

Už jsem to asi zmínil i jinde. Moje babička tehdy na konci války mladé děvče - ošetřovala na Štiříně v rámci akce pana Přemysla Pittra ,,Zámky'' děti přeživší peklo vyhlazovacích táborů. Spojenci je nácházeli po celé okupované Evropě, hlavně v Polsku. Učila je znovu mluvit, jíst příborem, dávala jim lásku a něhu jako by byly její vlastní. Každá ošetřovatelka měla takto na starost skupinku dětí - chlaců i děvčat. Dětí těžce traumatizovaných jež přišly o vše a jež zažily nepředstavitelné nevyslovitelné věci. Dnes už jich žije jen pár. Žijí většinou v Izraeli, ale na mojí babičku nezapomněli. Jezdí za ní a za námi jako za vlastní rodinou (byť dnes mají své vnuky a dcery) ale pro ně a to už navždycky bude moje babička - maminka. Láskyplně jí tak oslovují byť jejich pravé maminky z Polska, Ukrajiny zmizely někde tam kde miliony dalších... Nezapomněli na ně, ale udělaly za tím tlustou čáru. Mojí babičkou jim začal nový život. Když jsem s nimi poprvé večeřel všiml jsem si, že každý má na předloktí vytetované číslo. Číslo, v které nacistické bestie změnili lidskou bytost, bližního svého... Dávno po válce u dobré večeře v útulném bytě s rodinou okolo mně opravdu v tu chvíli zamrazilo... Na chvilku jsem si musel představit dezorientované lidi zmožené hrozivou cestou, lidi vyháněné z dobytčáků, řev esesmanů, štěkot psů, srdceryvné ,,třídění'' a trhání rodin kdy jedna strana znamenala smrt hned a druhá pak až po vyčerpání hladem a upracováním... Pro většinu roztříděných pak už jen poslední cesta tam dolů po schodech ke ,,sprchám''... --- Nedivím se paní Lipstadové, že se s nácky nebaví. Nejsou hodni diskuse. Když je někdo magor, nebudu si s ním povídat nebo dokonce diskutovat o faktech, která jsou NEODDISKUTOVATELNÁ !!! Je dobře že nakonec Irving Lipstadovou sám zažaloval. Způsobil si tak sám svůj pád celou věc popírání holocaustu skvěle zviditelnil, nicméně považuji za šílené, že se 50 či dokonce 70 let po válce stále vedou diskuse zda holocaust byl. Kam se asi poděly ty miliony lidí? Děsím se skutečnosti, kdyby Irving vyhrál nebo až jednou nějaký jiný soudce nechá nějakého Irvinga vyhrát. Film se perfektně drží faktů a detailně popisuje celý proces. Vysvětluje rozdíly práva britského od amerického i ono nebezpečí, kdy soud se měl odehrávat v Londýně. Je tam perfektně vidět způsob boje špičkových právníků z teamu Lipstadové, kteří jak chirurgové aniž by umožnili Lipstedové do procesu vnášet osobní rovinu - vedli přesné řezy do nadutosti žalujícího, které nakonec Irvinga usvědčily z rasismu a ze záměrného pokřivování historických faktů. Tenhle film (stejně jako byl proces sám) je svým způsobem také hlasem všech těch umučených a zavraděných. Je další svící na oltáři pravdy, u kterého musíme neustále dbát aby to světlo nikdy vyhaslo. * * * * * (01.10.2017)