Škola hříšníků

Tak asi nejhorší je přečkat úvodní skoro tři minuty odporných pazvuků, pak už to jde. Tyto pazvuky sice ve filmu ještě uslyšíme, ale již mají alespoň melodii. Mladý Potměšil hraje dobře, ale scénář skáče zbytečně zpět do domova, i když se dění tam hlavní postavy netýká. Celkově mne to nijak moc nezaujalo, hlavně scénář se mi zdál hodně slabý. (03.07.2018)

Hodně zdařilá výpověď o generačním vzepětí let šedesátých, která je napsaná a natočená tak dobře, že by bylo hříchem nazvat ji průhlednou moralitou. Protože zde nejde o nějaké povrchové nedostatky systému, na niž je třeba upozornit, aby socialismus zase postoupil o nějaký ten krůček vpřed, ale naopak Hanibal překvapivě vyzývá k principiálnímu boji. Scénář zdařile pracuje se symbolickým rozměrem - škola hříšníků se stává nápravným zařízením ne delikventů, ale společenských neduhů, které v člověku zanechávají hluboké stopy, pod morálním vzorem vymýcených skautských hodnot a okázalým vzýváním svobody a důvěry vzniká nový člověk, aby jej "druhý" vstup do života kompletně semlel. Nedotknutelné hodnoty se ukážou býti nebezpečnou odchylkou s níž si společnost neví rady a raději ji vrací zpět do bezpečné izolace, odhalená přetvářka a strach před vlastním svědomí překonají mateřský vztah a přispějí konečnému verdiktu. Zůstane pak brána ústavu jako poslední naděje nadále otevřena, nebo jediný "exemplární příklad" který tvrdě narazil sebou stáhne všechno, co bylo vydobito? Je tak vytvořena provokativní inverze světa venku a uzavřeného ústavu těch, kteří se odchýlili a jen v ní už lze spatřovat nelítostný kritický postoj. Plastické uchopení tématu je viditelné i v neustálém prolínání tří krizových linií: soukromé tragédie vznikající na pozadí rozpadlého vztahu rodičů, osudového nedorozumění na pracovišti a snah ředitele ústavu obhájit vlastní metodu před inspekcí i před sebou samotným. Na konec se sluší zmínit velmi přirozený a procítěný výkon Ladislava Potměšila, který postavu nesmírně pozvedává nad pouhou úlohu morálního imperativu. Nápomocné jsou i autenticky působící dialogy vzdálené jazykové vyšperkovanosti řady dobových mládežnických filmů, i když do nich mnohdy vstupují hlubší myšlenky a trefné postřehy. I když film nakonec nevyjadřuje život a problémy dobové mládeže tak bezprostředně jako Formanovy snímky, dotýká se působivě dobových dilemat a podstaty generačních rozcestí, na nichž nalezly úrodnou půdu i ti nejvýraznější tvůrci nové vlny. (02.06.2013)

Československý film zabývající se problematikou začlenění mladistvých delikventů do socialistické společnosti. Ředitel domova pro mládež Pavlata, muž pevných morálních zásad, má ke svým chovancům moderní pedagogický přístup, jedná s nimi přísně, ale férově a hlavně jako rovný s rovným, snaží se své svěřence zabavit smysluplnou prací a tato se novátorská metoda se zdá býti velmi nadějnou, ačkoli se to některým úzkoprsým vychovatelům nelíbí. Slušný a poctivý Pepík Adamec v podání dvacetiletého L. Potměšila, je poctěn důvěrou a je propuštěn do pracovního procesu o několik měsíců dříve. Počáteční úspěchy a pochvalná slova dodají mladému dělníkovi sebevědomí, avšak tragická smrt otce a odporný charakter macechy ho srazí na kolena. Začíná mít problémy, zejména kvůli své vznětlivé povaze a odmítání si připustit myšlenku, že svět není spravedlivý, se svým nepříjemným mistrem a je vrácen zpět do ústavu, což je pro idealistického ředitele morální katastrofa a rezignuje ze svého postu. Vynikající herecké výkony obou hlavních postav, R. Brzobohatého v roli ředitele Pavlaty a mladého L. Potměšila, snesou nejvyšší měřítka, jinak mi snímek připadá spíše průměrný. Vedlejší herecké postavy byly obsazeny známými herci, jako I. Prachař, J. Hlaváčová či J. Adamová, avšak byly spíše doplňkové. Pokud porovnáme Školu hříšníků s mladšími snímky z podobného prostředí, tedy z ústavu pro mládež jako Pasťák (1968) či Zámek Nekonečno (1983), užasle sledujeme diametrální rozdíl v jednání, vystupování a celkové úrovní filmových chovanců, i když pochopitelně v tomto případě to nebylo ústřední téma. Nevýrazný režisér J. Hanibal natočil průměrné dílo s nepříliš ostrou kritikou společnosti, jež dala sice mladému člověku příležitost se začlenit do normální života, ale při prvním selhání se ho zbavila jako nepotřebného s věčnou nálepkou za svou minulost. (26.04.2016)

Dlouhá míle, toť ústřední motiv textu hned dvou, tempově a náladově tolik odlišných písní Karla Hály, které doprovázejí kluka Pepíka Adamce na cestách. Několikrát z polepšovny do svobodnějšího a snad i lepšího života a opět několikrát zpátky... Hanibalův snímek s problematikou nelehkého života mládeže v 60. letech se sice nevyrovná legendárním Starcům na chmelu ani Helgeho Prvnímu dnu mého syna, ale spolu s několika dalšími obdobními snímkami z téže doby tvoří zajímavou součást komplexního pohledu filmařů na tuto problematiku, tentokrát skrze prostředí chlapecké polepšovny. Nejlepšímu odchovanci se dostalo štěstí nasbírat za příznivé chování 100 bodů potřebných pro propuštění, jenže postačí to na přípravu do běžného života? Život totiž bývá někdy i nespravedlivý, stačí jedno malé šlápnutí vedle a člověk "vybouchne". Pozor, SPOILER!Z průměru snímek pozvedává mimo jiné pohnutka k zamyšlení, když se jedním z těch "školních hříšníků" stává vedle řady kluků i sám ředitel jejich ústavu, nucen pro jeden takový "výbuch" odejít ze své funkce... aneb nikdo není svatý.Konec spoileru. V hlavní roli odvedl pozoruhodný výkon teprve 20ti-letý Ladislav Potměšil; je docela překvapením, v jakých kvalitních filmech (Transport z ráje, Strach) tento herec známý především z příšerných komedií let 80. a 90. začínal. Atmosféru 60. let ve filmu podtrhuje skvělá muzika Orchestra Karla Duby. 80% (27.11.2017)

Podmanivé psychologické sociální drama o problému společnosti plné lží, podrazů a nesnášenlivosti v konfrontaci s výchovou k pořádku mladých lidí v domově mládeže. Příběh sleduje krutou srážku s realitou propuštěného chovance, kterého výborně ztvárnil Ladislav Potměšil. Nevraživost a zlé jednání není jen výsadou v zaměstnání kde posléze nastoupil, ale i v jeho vlastní rodině. Ředitel ústavu na základě této zkušenosti začne pochybovat o smyslu velmi tvrdého řádu domova. Za co jsou ty mladí vlastně trestáni a jaký přínos má jejich výchova? Těžko říci je-li to kritika systému, společnosti nebo doby. Každopádně je to problém, který je svým smyslem nadčasový a platný i v dnešní době. Návrat chovanců z dětských domovů je pro každého velmi těžkou procedurou, kterou málo kdo projde bez problémů. Snímek je tedy v tomto ohledu velmi dobře natočen. (09.08.2015)