James White

James White má na víc než na klasický cancer-plot, ačkoli i ten ovládá s bravurou a v druhé polovině jím otevírá záběr i pro druhého člověka, skrze což demonstruje svou coming-of-age proměnu. Bezchybným tahem bylo zlanaření kameramana Saulova syna, který formálně zpracovává podobnou psychologii protagonisty, tedy uzavření se před světem, který je pro něj příliš hostilním, nepochopitelným a opovrženíhodným. Což je asi docela depresivní, kdy jeden z těch filmů se odehrává v Osvětimi a druhý v současném New Yorském Upper Eastu. Klíčová je pro to úvodní scéna, ve který se vyřízený James motá po klubu, kde se snaží překrýt agresivní rap sluchátky, ve kterých mu prozpěvuje Ray Charles, nicméně jakkoli v tom na chvíli najde klid, rap se začne opět vracet s vyšší intenzitou a přebrat kontrolu. Stejně jako James White, žijící ve světě, hledající klid sám v sobě, neustále pod útokem vlivů vnějšího světa. Tahle realistická verze Henry Chinaskiho pro 21. století bez sympaťáckého bonvivánství, neustále doprovázená únavou, pokašláváním a agresivní apatií si zaslouží více pozornosti. (06.08.2016)

„Bylo mi 10. Chci jet na dovolenou jako dospělý.“ - „Aha, jako dospělý. Dospělý bez peněz, bez práce, bez bydlení.“ - „O čem to mluvíš? Mám peníze.“ - „To pojištění není nijak závratné.“ - „Jen říkám, že potřebuju vypadnout. Musím odtud vypadnout.“ - „To se shodneme. Musíš dospět a vypadnout z mého gauče.“ Zcela zásadní u tohoto filmu je budování si vztahu diváka s problémovým Jamesem. Se sympatiemi k jeho chování je to složité, v podstatě jako na houpačce, každou chvíli jinak. Na jednu stranu ho chápete, litujete a fandíte mu, na druhou jen těžko snášíte, jak se s tou či onou situací vyrovnává, kdy ubližuje sám sobě a všem ostatním kolem (což je ještě umocněno jeho značnou impulzivností…i když třeba reakci na přehrávání svatebního videa jsem se vůbec nedivil). Tak či onak, je skvěle zahraný (stejně jako jeho matka) a bavilo mě si na něj pozvolna přetvářet názor. Navíc tu je úmyslně „nepříjemná“ kamera, která navozuje větší autenticitu, stísněnost a napomáhá ještě k větší divákově zúčastněnosti. Vidím to na solidní 4*. (21.04.2018)

Když vám umírá osoba blízká, není to jednoduché sledovat. Právě s tím se potýká hrdina, který celý život žije s matkou, fláká se, i když by měl na víc. Jednoduše ale není schopen najít tu správnou cestu. Dobře zahráno, s celkem silnou depresí, ale tak nějak máte clu dobu pocit, že tohle může život přinést. (17.04.2017)

Je mi jasné, na čem tvůrci chtěli postavit celý příběh. James White se nám svým chováním měl ze začátku zhnusit, abychom se nám ho nakonec zželelo. A docela mu to i prošlo. Příběh je totiž o něm, ale hlavní příběhovou podstatu má jeho nemocná máma. Dále jsou tu hodně slušné herecké výkony, ale také série dalších nesmyslných výpadů Jamese, který se s máminou nemocí vyrovnává po svém. Zajímavý film, který dokáže hlavně to, že Christopher Abbott je hodně šikovný herec a máme se od něj nejspíš ještě na co těšit. (31.12.2016)

Christopher Abbot hrál skvěle a rozhodně to neměl snadné. První prvek, který mě zaujal je ten, že zde absentují střihy. Jsou zde opravdu dlouhé záběry a mě se hrdina zaryl pod kůži, protože kamera byla fakt blízko u těla a projevovat emoce do kamery delší dobu bez výdechu určitě není nic snadného. Navíc si podobnou situací procházím. Nebudu zde spoilerovat svoje trable, ale k hrdinovi mám blízko. Jen mi občas přišlo, že scénář zbytečně tlačil na pilu. Jinak nechybí ani příjemná hudba, dokonalá minimalistická atmosféra a výborné dialogy. Nejlepší scéna je rozhodně v koupelně, kdy má Abbot dlouhý monolog ke své matce. I na slzy z mé strany došlo. Pouze závěr mi přijde takovej nejasnej a něco tomu chybělo, nějakej ten hlavní prvek, cíl, ke kterému by se film hnal, či přesah. Přesto si myslim, že Abbot je kvalitní herec a John Mond suprovej režisér, kterej je schopen napsat i ideální scénář. Film je zcela civilní a Cynthia Nixon mi bylo skutečně líto. (12.08.2016)