Interiéry

V případě Interiérů musím být zoufale neobjektivní. Kdybych se k filmu dostal bez znalosti základní dějové synopse, asi bych byl chvíli v příběhu ztracený a ne tak pozitivně naladěný. Woody přesně ukazuje rozdílnost povah všech sester, odhaluje snobství v nejjasnějším světle a díky postavě Pearl také porovnává lidi spoléhající se na cit s chladně myslícími osobami s minimem emocí. (12.07.2007)

Zatím nejvážnější film, co jsem od Woodyho viděl. A musím říct, že se mu povedl. Interiors je opravdu silné drama o jedné rodině. Kromě této skutečnosti je spojuje ještě jedna věc - strach. Ze smrti, zapomenutí, že nejsou tak dobří, jak jim ostatní tvrdí… Různé formy strachu se prolínají všemi linkami příběhu a bylo to opravdu depresivní a zároveň působivé. Ani nevím, proč, ale filmu nemůžu dát plný počet, chyběla mi tam nějaká výraznější scéna, něco co by vyčnívalo. Herecky ovšem bezchybné, Diane opět válí. 80 %. (22.08.2012)

Woodyho pomníček pro Ingmara - pitva vztahů, které hnijou a kvasí v prostředí škrobených rozhovorů o moderním divadle, interiérovém designu a frustracích nedoceněných literátů. Nejen zhrzená matička je psychicky labilní, prakticky všechny postavy jsou více či méně pokřivené, takže je jen otázka času, kdy se ta vší silou udržovaná konstrukce zhroutí. Takhle nějak si představuju peklo. Allen sice na Bergmana nemá, místy to trochu smrdí levnou pózou, ale přesto - takhle hutnou atmosféru bych od něj nečekal. Škoda, že v poslední době rezignoval na experimenty a vážnější témata a točí jen nedbale zábavné taškařice. (23.09.2012)

První Allenův nekomediální film dopadl překvapivě dobře a zkušenost, kterou zde udělal, začal využívat i ve svých dalších projektech - ty pak byly většinou kombinací obou nyní již vyzkoušených poloh, tedy jak komediální, tak psychologicko-dramatické (ostatně tonto model Mistr částečně použil už ve svém předchozím filmu Annie Hallová). Interiéry - velmi komorní a subtilní snímek - jsou příjemným zpestřením v dosud poměrně monotématické Woodyho tvorbě. (11.08.2005)

Intimní. Tiché. Naturalistické. Podzimní moře a pláž, větve opadaných stromů. Kamera citlivá k detailům, bez jakýchkoliv filtrů a snímání věcí bez hudebního doprovodu. Postavy koukající se z okna a dotýkající se okeních tabulí jako když se vy sami koukáte z okna a mimoděk se dotýkáte chladných desek skla. Hutné a naléhavé. První Allenův film, ve kterém sám nehraje a první film ve kterém úplně chybí humor. Pokud umí tenhle člověk napsat a natočit takovýhle příběh, tak je mi skoro líto že se vždy tak silně orientoval na humornou tvorbu. Takovýchhle filmů bych chtěl vidět více. Tohle je klasickej kvalitní evropskej art amerického režiséra. A Allen mimo jiné dokazuje, že má právo posmívat se desetkrát v každé své komedii umělcům a všem klišé o potřebě umělecké tvorby. Protože zatraceně dobře ví o co jde. (Renata, když si prohlíží nepovedené fotografie sestry:) "Chudák Joey. Má v sobě všechno trápení a úzkost umělce, ale žádný talent." Právě tohle je jedna z nejsmutnějších vět, které jsem kdy v jakém filmu slyšel. A mezi námi, Joey je pro mě hlavní postavou tohohle příběhu. (14.01.2008)