Interiéry

Allenovkám bez Allena se vyhýbám jako čert kříži. Tohle je vlastně moje první. Stejně tak je to můj první film od něj bez jakéhokoliv humoru. A musím říct, že Woodymu tohle hraní na Bergmana žeru jen velmi částečně. Hlavně si myslím (a kamenujte mě), že Allenova filosofie obstojí pouze převedená do formy vtipné pointy, jako taková je skvělá, trefná a působivá, na dramatickou hru o psychologické hloubce je ale moc banální a snadno čitelná. Ten film máte (zvlášť když jste od Allena pět šest filmů viděli) prokouknutý po čtvrt hodině a zbytek už ničím nepřekvapí. (14.06.2012)

Tenhle Allen mi visel v seznamu snad rok! Několikrát rozkoukán, několikrát uspán. Proč měl velký mistr potřebu natočit tuhle zoufale nudnou sondu do života několika hnusných intelektuálů, to nepochopím. Hvězdička je za záběr na pláži, kdy kamera jede za plotem zpola zavátým pískem. Kamera je fajn, ale jinak jsem se tím protrápil víc než u Alice a Jiné ženy. Ten začátek je vražedně n.u.d.n.ý. a rodinka paní Eve (včetně všech partnerů) hnusná, obzvláště pohled na Mary Beth Hurt v brýlích bych rád brzy zapomněl. (26.04.2015)

Upraveno v říjnu 2020. Interiéry jsou estetickým a barevně zakomponovaným pamlskem. Klaun sice obrátil soustředěnou pozornost na Bergmana, ale vypořádal se s vlastní výzvou po svém. Bergman vycházel z niterné rozervanosti jedince, ze ztráty boha, existenciální rozepře, z extrémních životních zkušeností. Naproti tomu Interiéry spíše směrují na nároky vyšší střední třídy, úspěchy individualismu a s nimi spojené nenaplněnosti očekávání, citovou strohost a zároveň táhlé prostředí vzájemné soutěživosti, vyvolávající žárlivost a zášť. Ale přese všechny znaky vážné tváře jsou i v tomto filmu zcela patrné klaunovy nihilistické stopy a klokotavé jízlivosti. Po herecké stránce jde o vynikající dílo, byť jde někdy o afekt, vyvolávaný závistí a ublíženým pocitem zrady. Základním kamenem vzájemného napětí je Eva (pozoruhodná Geraldine Page, a jako mladší Penny Gaston), ctihodně důstojná matka tří dcer, neočekávaně na počátku stáří opuštěná manželem. Dekoratérka interiérů se bez zbytečného emočního vzrušení drží své představy o způsobu života vyšší střední třídy. Ale nedostatečná schopnost projevit city a vášně v kombinaci s nároky vzájemné vztahy štěpí, místo aby dospěly k upevnění. Životní prohra se stává strašidelnou úzkostí vlastního bytí. Nejzapšklejší postavou je Joey (zajímavá Mary Beth Hurt, jako malá holčička Missy Hope), prostřední dcera. Neschopnost naplnit rodinná očekávání a nároky se promítají do zloby a jízlivého uštknutí. Důležitou postavou je Renata (příjemná Diane Keaton, jako malá Kerry Duffy), nejstarší dcera. Zářný básnický úspěch je bolestivý nejen pro její mladší sestru. Nejvýraznější mužskou postavou filmu je Frederick (velmi zajímavý Richard Jordan), Renatin manžel, který se nedokáže přenést přes neúspěchy literárního soutěžení a poměřování s vlastní ženou. Zlost si vztekle vylévá své ponížení. Významnou postavou je Arthur (zajímavý E.G. Marshall, jako mladší Roger Morden), právník, otec tří dcer a manžel Evy. Spořádaný život bez emocí nedokáže uspokojit jeho vnitřní potřeby, a proto se rozhodne učinit přelomový životní krok. Živočišným elementem je Pearl (příjemná Maureen Stapleton), bezprostřední vdova v bezelstném pojímání života a nová Arthurova životní míza. Nejmladší dcerou je Flyn (zajímavá Kristin Griffith, a jako malá holka Nancy Collins), trochu lehkomyslná televizní herečka v mladickém opojení života. Poslední výraznější postavou je Mike (příjemný Sam Waterston), životní druh věčně se vším nespokojené Joey. Interiéry jsou funkčním úkrokem z Allenova dosavadního způsobu filmové tvorby. Dopad přirozeného prostředí americké soutěživosti a vyvstalé napětí z nenaplněného očekávání nároků vyšší střední třídy rozkládají nitra i vzájemné vztahy. Zajímavé klaunovo překvapení: (24.07.2011)

Mě si snad ty komplikované filmové rodiny vybírají, jinak to snad ani není možné, že mám na ně takové štěstí (nebo smůlu). A to bylo dneska ještě navíc venku maximálně pochmurné počasí, takže když to sečtu dohromady, nic pozitivního z toho asi nebude. Jednu z vět, která ve filmu zazněla, bych ráda použila i tady. A ta zněla v tom duchu, že v téhle rodině nebylo žádné místo pro opravdové city a já s tím naprosto souhlasím, protože se to týkalo i tak trochu mě samotné. Řešení jejich problémů mě totiž moc nezajímalo, k tomu občas trochu hysterie, teatrálnosti a na to já jsem asi dnes neměla tu správnou náladu a tak jsem se cítila vzhledem k celému tomu jejich rodinnému klanu dost odosobněná. Já vím, že je Woody samý červený čtvereček, viděla jsem s ním jen zatím sedm filmů, které byly o level lepší a já měla dnes asi smůlu při výběru a nebo že by to počasí........... (11.11.2013)

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)