Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Pokus o syntetický obraz údelu poľskej generácie, narodenej v čase krvavých udalostí v Poznani roku 1956 a vstupujúcej do života v "nehybných" sedemdesiatych rokoch. Tri príbehy predstavujú rôzne alternatívy životného ukotvenia mladého študenta medicíny Witeka. Každá z nich sa odvíja od náhody, či sa mu na ceste na pohreb svojho otca podarí alebo nepodarí dostihnúť odchádzajúci vlak. V prvej poviedke sa stane aktívnym komunistom, v druhej príslušníkom disentu, v tretej si ako lekár plní ľudské záväzky v občianskej ľahostajnosti. Tri alternatívne existenciálne drámy odhaľujú bolestnú nemožnosť morálnych volieb v nemorálnej spoločnosti a ponúkajú sugestívny obraz života socialistického Poľska v rokoch 1978-81. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (101)

Anderton 

všetky recenzie používateľa

Niekedy pred desiatimi rokmi sa pochlapila naša verejnoprávna televízia a uviedla v rámci filmového klubu niekoľko KiesloWskiho diel, vďaka ktorým som čiaStočne spoznal jeho tvorbu. Najoriginálnejším snímkom (i keď nie možno úplne najlepším), z nich bola Náhoda. Na veľmi zaujímavom scenáristickom pôdoryse nám v nej ponúka drámu, ktorá nášmu divákovi, ktorý vyrastal v predošlom režime, bude veľmi blízka. Poprosil by som nové vedenie STV, ktoré sa vyhráža novými programovými štruktúrami, aby si na Kieslowskeho znova spomenulo. VIDENÉ KONEČNE ZNOVA: Teda ďakujem (teraz už) RTVS, že si na Kieslowskeho aj mňa spomenula. Stálo to znova zato. ()

Ghoulman 

všetky recenzie používateľa

Příběh ze života - jednou jsem takhle napsal jedné spolužačce. (Samozřejmě, že se mi líbila – jak se vůbec můžete takhle ptát). Napsal jsem jí, že bychom si mohli popovídat, ale na živo, že takhle po internetu to nemá smysl. Kupodivu souhlasila, takže jsme se domluvili na čas v pondělí dopoledne, před jednou studijní projekcí (mám to štěstí, že i na vysoké škole jsem ve velmi úzkém kontaktu s filmem). Napsal jsem jí už v sobotu a tak jsem neděli prožil ve stálých obavách – co se stane, až tam přijdu? Bude to probíhat dobře? Jak na ni zapůsobím a bude stejně milá jako přes internet? A tak si dělám starosti, lámu si hlavu, připravuji si vtipy, vybírám oblečení, zkrátka se strachuji. Jsem celý den rozechvělý. V neděli odpoledne přijde mail od jednoho z našich profesorů. Toho, jenž má na starosti projekci. Píše se v něm, že ta proběhne v jiném sále, než obvykle. Alespoň tak jsem to pochopil. Říkal jsem si „to je zvláštní“. Ale co – zvláštní věci se přece dějí neustále. V pondělí ráno vstanu. Je pěkný den a já jsem zjitřený představou dnešního kontaktu. Dojdu na místo asi tak hodinu předem (co kdyby přišla spolužačka také dříve) a čekám tam, čím dál tím více nervózní, roztřesen, rozechvěn tak, že se klepe pomalu i stůl, u kterého sedím. (A ano, přiznávám, líbila se mi vážně hodně, hodně moc). Čekám a čas se pomalu plíží. Za mnou i přede mnou, všude samé vteřiny, minuty, hodinové ručičky. Počítám údery srdce. Je to jednoduché. Slyším je v ozvěně, jež se rozléhá budovou. Nikdo však nejde. Jdu ven, zapálím si cigaretu. Tu jsem si původně dát nechtěl, abych zapůsobil dobrým dojmem „voňavého nekuřáka“. Nevydržel jsem to. Při odfukování kouře jsem si cvičil své další „repliky“, abych nic nezkazil. (Zvláštní, jak moc mi na tom záleželo). Vrátil jsem se zpět a znovu čekal. Nikdo nepřicházel, nejen ona, ale vůbec nikdo. Když bylo za deset minut promítání, sešel jsem dolů do předsálí a zde čekal jeden kluk. Zeptal jsem se ho, jestli jsme to nespletli. Zjistili jsme, že ano. Profesor napsal mail nejasně a ve skutečnosti bylo promítání tam, kde bývá obvykle. S pocitem nejasné prohry, lehkou bolestí v hrudi, se svěšenou hlavou a další cigaretou v koutku jsem odkráčel směrem knihovna. Zde jsem chvíli dlel a čekal až se trochu uklidní zčeřené pocity. Nakonec jsem se rozhodl, že přijdu před koncem filmu a budu na spolužačku čekat. Přišel jsem, čekal jsem, byl jsem nervóznější než dříve. Otevřely se dveře, lidé pomalu začali odcházet ze sálu. Já jsem se začal v duchu modlit, ať aspoň teď nic nepokazím. Vyšla spolužačka s kamarádkou, zeptala se mě chladným tónem „co tu děláš“, aniž by mě pozdravila, a já jsem začal blekotat, že jsem se spletl. Ona na to, že teď už nemá čas a bez ohlédnutí odešla pryč. Od té doby jsem se jí vyhýbal, v podstatě jsem z ní měl strach a když už jsme spolu interagovali, bylo mezi námi cítit podráždění a chlad. Už jsou to bezmála dva roky. Ačkoliv se oba bavíme s ostatními lidmi ze třídy, spolu jsme se už v podstatě „živě“ nikdy nebavili. To ovlivnilo další a další aspekty mého studijního života, takže někteří její přátelé se mnou také (asi ze zásady) odmítají komunikovat, zatímco moji přátelé nemají zrovna v lásce ji. A s tím klukem, kterého jsem potkal u „špatného“ kinosálu jsem se mimochodem skamarádil. Byl z jiného oboru a tak jsem byl zrovna já od nás jediný člověk, který ho lépe poznal a díky němu poznal i další lidi. Jeden moment. Náhoda. Kapka v moři času. Co kdyby něco bylo jinak? Kdyby jsem se nespletl? Nebo kdyby to profesor napsal jasněji (ostatně nebyl jsem sám, kdo to špatně pochopil)? Co kdyby ona byla milejší? Nebo kdyby se mi od té doby sama od sebe ozvala? Seznámil bych se s tím klukem při jiné příležitosti, nebo by byl jen další náhodnou tváří v kinosále? Dodneška se mi to čas od času převrací v hlavě a já dumám – s lehce úsměvnou posmutnělostí – jak je to zvláštní, kolik věcí v našich životech je vlastně postaveno na drobnostech, na náhodách, na lehkých poryvech osudu... I o tom je Náhoda. Film, jež se přinejmenším svou základní premisou dotýká každého z nás. () (menej) (viac)

Reklama

NinonL 

všetky recenzie používateľa

Tři různé osudy mladého Witka, v závislosti na tom, jestli stihne vlak. V první povídce ho stihne, ve druhé ne a ve třetí také ne. Pokaždé ho ale čeká jiná situace na nádraží. Situace v 70. letech byla v Polsku podobná jako u nás, také fungoval disent, lidé se scházeli po bytech, nechali se tajně křtít, všude působili spolehliví domovní "důvěrníci" a podobní udavači. V Polsku se navíc hodně stávkovalo a odpor byl mnohem silnější. U nás nešlo jen tak odmítnout vstup do KSČ, když měl člověk v kapse titul na medicíně. Tedy aspoň ne v 70. letech, později už to bylo volnější. Witka nakonec čeká vždy diametrálně odlišný osud, ačkoli rozdíl na začátku byl jen v tom, zda stihne vlak nebo mu ujede. ()

swed 

všetky recenzie používateľa

Nesmírně vděčný motiv náhody (coby, kdyby) je využit k vykreslení atmosféry Polska konce 70.let. Způsob, jakým režisér vypráví, je jako vždy podmanivý a závěrečné sekundy mě opravdu zaskočily. Film také nabídl první velkou roli jednomu z nejlepších polských herců - Boguslawu Lindovi, který na sebe právem strhává veškerou pozornost. Kieslowski to tentokrát poněkud přestřelil se stopáží, což je patrné především v první třetině filmu. Cesta na tvůrčí vrchol bude režisérovi ještě nějaký ten rok trvat, Náhoda je nicméně její neodmyslitelnou součástí (stavebním kamenem, chcete-li). 8/10 ()

garmon 

všetky recenzie používateľa

Po letech viděno (asi potřetí či co - vždycky zapomenu peripetie). Film je spíš na 4 hvězdy, ale je to mé dospívání a vždy jsem pro něj planul. Co z něj není živé je samozřejmě pathos, ale i ta zvláštní filmovost, která u Kieslowského přečněla i do devadesátek - a je to i ta filmovost, která nás k němu, pankáče předposrané - táhla si zaplakat. Když z ní pominu děsný filmový závěr tohoto (který ale tehdy rezonoval v mé citlivé adolescentní duši a nezapomněl jsem na něj - sladká bezvýchodnost, že?) je to, že umělci jsou umělečtí, fízlové fízláčtí, mladí muži nadšení atd. Co z toho naopak živé zůstalo je obrovská pochybnost o tom, co stojí za to - zejména u první varianty příběhu. A pak ještě herectví všech zúčastněných - to je neskutečné! ()

Galéria (29)

Zaujímavosti (2)

  • Ačkoli se film dokončil už v roce 1981, z důvodu politické cenzury se své premiéry dočkal až v roce 1987. (džanik)

Reklama

Reklama