Krutý Rím

Mimo Itálii jsou kanonická poliziesca často spojována s politickou angažovaností a sociální kritikou, naprostou většinu zástupců žánru však přitom tvoří snímky, které lze řadit spíše mezi exploatace - poukazují sice na problémy italské společnosti, ale činí tak povrchním a bulvárně zkratkovitým přístupem, který namísto o hlubší vhled usiluje o uspokojování přízemních diváckých choutek. Krutý Řím patří zcela bezpochyby právě mezi onu exploatační odnož a ani se příliš nesnaží to nijak zakrývat. Atraktivitu snímku naštěstí jeho autoři nepostavili jen na vytěžování dobového společenského klimatu v Itálii, ale také na řemeslně dobře zvládnutých akčních scénách, díky kterým Roma violenta neztratila svou atraktivitu ani dnes. Zejména šikovně inscenovaná automobilová honička dokazuje, že Marino Girolami patřil do úplně jiné režisérské ligy než třeba kultovní béčkař Umberto Lenzi. Největší slabinou filmu je ovšem jeho poslední třetina, která působí jako nucený přílepek k předchozímu ději, u nějž už asi scenáristé netušili, jak ho dále natahovat. V rámci přímočarých policejních thrillerů po italsku je ale Krutý Řím stále jednoznačně nadprůměrným a doporučeníhodným dílem. (23.08.2016)

Volná návaznost z filmu Brutální Neapol, opět plná akce a napětí. Nicméně postava inspektora se proměňuje, když začne proti rostoucímu násilí bojovat formou osobního komanda bez účasti těžkopádného policejního aparátu a ve spolupráci s vlivným advokátem. Na povrch vyvěrá otázka, zda rostoucí násilí lze zlomit ještě větším násilím a zda je možné takovou spirálu vůbec ještě zastavit. Film je zajímavým propojením akčního žánru s psychologickým dramatem a Maurizio Merli se tohoto úkolu zhostil velkolepě. (28.12.2011)

Násilí plodí násilí a zločin je jako hydra - useknete jednu hlavu a narostou dvě nové. Neortodoxní metody komisaře Bettiho sice přinášejí své plody, jsou však trnem v oku nejen zločincům, ale i policii. Loupežná přepadení mají stále častěji mrtvé a lidé se bojí. Během skvostné automobilové honičky neváhá Franco Spadoni (ukázkový představitel padouchů John Steiner) postřílet děti, aby odvrátil komisařovu pozornost. Jeden ze snímků, který šel za minulého režimu i u nás, jelikož soudruzi v něm viděli důkaz prohnilosti kapitalismu. (19.04.2021)

Po dlhočizných rokoch som sa vrátil k talianskej klasike subžánru poliziotteschi Krutý Rím, ktorý bežal za socíku v našich kinách. Na hodnotení sa nič nezmenilo, len som si to viacej užil ako za mlada. Drsný príbeh, kde je zločin na dennom poriadku a polícia so zákonom sú príliš krátky, dokáže osloviť aj dnes a hoci je spracovanie niekedy zjednodušené a dnes by už nefungovalo, stále sa jedná o divokú jazdu hodnú pozornosti. (19.05.2014)

Hodně mi to připomínalo různý Eastwoodovky ála Dirty Harry. Příběh žádnou geniální myšlenku nepřináší, ale já jsem se u toho nenudil, protože se tam pořád něco děje. A nutno dodat, že co se týče násilí a brutality, tak Italové rozhodně nezůstali nijak pozadu. Třeba tam zloděj při krádeži kabelky na ulici zmlátí bábu hlava, nehlava nebo tam seřežou typa na kryplkáře a podobně. Potěší celkem dobře natočená honička Alfa Romeo Giulia vs. BMW 2000 zhruba uprostřed filmu. Jinak bitky trochu vypadaj jako z nějaký komedie s Hillem a Spencerem a jsou ozvučený takovym tim plácánim, který zní úplně stejně, ať padne pěstí do břicha nebo rána železnou tyčí do hlavy. Celý je to navíc podkreslený veselejma melodiema od De Angelisů. Taky krev je podezřele jasně červená, až skoro oranžová. Trochu z toho smrdí taková Béčkovitost, ale já jsem zrovna byl na to asi nějak naladěnej, takže dávám 4 hvězdy. (29.01.2012)