Ja, Earl a dievča na zomretie

Je to hrozně dobré a hrozně smutné. Takový ten indie coming of age film o sympaťácích na střední škole, co vám normálně prozáří den, jenomže v tomhle navíc nejsympatičtější holka na světě umírá. Konec je neklišovitý a dívá se na všechny ty věci se smrtí, které trochu čekáte, z jiného úhlu. Nebo aspoň myslím, protože přes slzičky jsem toho moc neviděl. (08.10.2015)

Koncept filmu prostě nefunguje. Vím, že dát filmu, kde je mladá holka s leukémií, jen 2*, je drzost, ale tohle na mě nefungovalo. Greg a Earl točili ve filmu pro radost, Alfonso Gomez-Rejon točí na zakázku a podle šablony. Škoda, některé části jsou velmi dobré, ale dohromady je to plytké a vykalkulované. (09.04.2017)

Konečně jsem se dočkal. Po mnoha, většinou průměrných, nebo trapných pokusech, natočit film na tohle téma. Už jsem ani nedoufal, ale pak přijel můj princ Alfonso. A výsledkem je tenhle skvělý film. Tak milý a tak smutný, citlivý a zároveň krutý. Přesně, bez nějakých hluchých míst a klišoidních vložek. S výbornými herci, skvělou hudbou a koncem, který mě rozebral do nejmenší součástky. Víc snad už ani nemá cenu psát. Maximální spokojenost. (28.10.2015)

Je to milé a emotivní. Jen škoda, že je tam ten ohraný příběh stredoškoláka, který si myslí, že nikam nezapadá. Nicméně celkový příběh a přátelství s umírající dívkou je povedený, stejně jako zakomponování filmů a jejich remaky. Není tam nic drastického ani akčního, což umocňuje tu klidnou a pohodovou atmosféru i přes probíhající umírání. (25.05.2017)

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)