Izba

Filmu jsem příliš nevěřil, ale velmi mile překvapil. Hutné, emocionální a bezvýchodní Drama s originálním nápadem, excelentními hereckými výkony s Jacoba Tremblaye je budoucí Dicaprio, stačí mrknout na jeho nadějné vyhlídky do budoucna. První hodina je skvělá především v nepředvídatelném odhalování mystéria, druhá už je méně záživnější, přesto psychická stránka s divákem může slušně zamávat. Velmi dobré. 80% (09.01.2016)

Jeden z těch rozhodně ne feel-good filmů, o kterém člověk čím méně ví, tim více si ho užije. Silné skoro až psychologické drama s mnoha nervydrásajícími momenty, po kterém člověku není úplně dobře. Lituji, že jsem tenkrát vynechal projekci. Od té doby se nabalovaly očekávání a zjevně je nešlo zcela překonat. I tak ale velice slibných 8/10 a vidina oscarové nominace. (18.02.2016)

Silné a emotivní téma, které jen podporuje ona skutečnost, že to nemusí být až taková fikce. První půle nabízí klaustrofobický zážitek s výborně zpracovanou atmosférou a fikcí, jenž hlavní hrdinka aplikuje na své dítě. Později se otevírá obrovský svět zaměřený hlavně na postavu malého Jacka a samotnou matku posílá lehce do ústraní, což vůbec nevadí. Celý film provází nepříjemný pocit a výborně zvládnutá psychologická stránka obou postav. [80%] (28.01.2016)

Emma Donoghue se stejně jako ve své knize důsledně drží Jackovy perspektivy. Co nevidí a neslyší on, nevidíme a neslyšíme ani my. Kromě toho, že veškerou realitu vnímáme chlapcovýma očima, zároveň mimo obraz slyšíme jeho komentář, který nám sice pomáhá pochopit, čím je pro něj nevábná místnost magická, ale zároveň prozrazuje knižní původ příběhu. ___ Film se nás nesnaží šokovat explicitními detaily utrpení postav. Ponecháním velkého prostoru pro představivost nás situují do podobné pozice, v jaké se nachází Jack. Na rozdíl od něj si ale rychle domyslíme, že například Nick není hodný strýček, ale bezcitné monstrum. Provázání pohledu kamery s hlediskem pětiletého chlapce se vedle omezené šíře našeho vědění, která je zprvu útěšná a později znepokojující, projevuje snímáním z výše Jackových očí (dospělé povětšinou vidíme z podhledu). Některé postavy a objekty se díky tomu jeví děsivější nebo záhadnější než ve skutečnosti jsou a náhlá „změna měřítka“ ve druhé polovině filmu, kdy se kamera poprvé vznese do výše, je pro nás stejně ohromující a osvobozující jako pro Jacka. ___ Z Pokoje, který se i díky střihu, hudbě a živé kameře jevil jako nekonečné kouzelné království, se zas stává prachobyčejný pokoj. Druhá polovina příběhu má taky nepoměrně větší dramatický potenciál a emocionální intenzitu než polovina první, působící zpětně jako strnulá, zbytečně dlouhá a možná i samoúčelně krutá předehra. Najednou se nabízí mnohem více směrů, jimiž by se vyprávění mohlo dále ubírat. Nové zdroje napětí a konfliktů ale navzdory očekávání nemají původ v žánru krimithrilleru, nýbrž psychologického (melo)dramatu. ___ Upřednostnění emocionálního konfliktu před vnější akcí je ale dostatečně odůvodněné průběžným směřováním naší pozornosti k poutu matky a syna, potažmo schopnosti přizpůsobit naše citové vazby prostředí, v němž žijeme. Společně s Jackem a Joy si postupně uvědomujeme, že svět, který si pro sebe vytvořili, nebyl vázán na konkrétní místo. Nesou si jej v sobě a nedokážou jej opustit. Klíčovou se tak stává otázka, zda zvládnout žít mimo svůj pokoj, případně do něj připustit někoho jiného. ___ Zatímco na základní úrovni Room sugestivně, s pomocí nejmenších fyzických detailů, navozuje situaci člověka v zajetí, ve druhém plánu k němu můžeme přistupovat jako k (platónskému) podobenství o (virtuálních) světech, do nichž se sami uzavíráme. ___ Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, maddy (28.02.2016)

Žijí v jakési kůlně, vypadá to, že nemají moc peněz, ona nechodí do práce, on vypadá jako holčička a moc se nezajímají o sousedy. Brzy pochopíme, že ten chlapík, který je navštěvuje, je hlavní důvod, proč se k nim dostává denní světlo jen prostřednictvím světlíku ve stropě, že žádná jiná okna jejich „room“ nemá, a že ocelové dveře střeží číselný kód. Já naštěstí nečetl synopsi, takže jsem se pár minut příjemně motal v nejistotě. Kroky distributora moc nechápu, ale budiž, jeho volba. Výsledek je komorní a minimalistický, sázející hlavně na herecké výkony: Brie Larson je přesná a velmi dobrá, ale víc mi seděl výkon devítiletého Jacoba Tremblaye. A teď upozorním na spoilery, protože několik věcí se dle mého docela nepodařilo: pokus o vysvobození je poměrně nepravděpodobný (pět let chrání syna a pak ho pošle zabaleného v koberci do absolutního neznáma?), samotné indicie od Jacka směrem k nesmírně pohotové policistce by rozhodně nestačily k určení polohy, po vysvobození by dvojici i nejbližší příbuzné obklopili psychologové, terapeuti, sociální pracovníci, po matčině odvezení do nemocnice by dítě, které bylo zvyklé výhradně na ní, nezůstalo v „cizím“ domě, Jack je sice opatrný při chůzi po schodech, ale jiné věci, které by také „neměl“ znát, zvládá bez potíží – hlavně ty sociální, na které vůbec nebyl zvyklý. Tahle zkratkovitost prostě sráží body dolů. Čas na svobodě už není tak zajímavý. Protože se s ním hůř pracuje. Matka nemůže začít s čistým listem tak jako syn, který se narodil v zajetí, její návrat je komplikovanější – právě s touhle linií se pracuje poměrně málo. Upadne do deprese, houkne na matku, ale jinak nic. Znovu přetlak zkratkovitosti. K zamyšlení a emocionálnímu zážitku mě vybídla jiná dramata podobného ražení – třeba rakouský Michael. 75% (09.01.2016)