Réžia:
Agnès VardaScenár:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrajú:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (viac)Obsahy(1)
Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité". (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (60)
Nepoznám veľa filmov, v ktorých funguje jednota času (niekedy spoločne s jednotou miesta a deja). Vlastne okrem Cléo iba Zinnemanov Na pravé poludnie. Cléo som videl pred polstoročím a Vardovej dielo ma veľmi príjemne prekvapilo. Bohužiaľ ho už nedokážem zohnať, aby som si oživil spomienky a tak som mu preventívne znížil hodnotenie na štyri hviezdičky a budem ďalej dúfať, že možno sa raz pritrafí. Potom k nemu napíšem aj riadny komentár a definitívne sa rozhodnem o hodnotení. ()
Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... ()
Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. ()
Ísť v súčasnej dobe do art kina na film typu Cleo je balzamom na dušu. Ste v sále, ktoré 60te roky pripomína, pozeráte sa na film, kde si postavy neesemeskujú, nezdvíhajú mobilné telefóny a pohybujú sa v čiernobielej Paríži. Potom vyjdete do súčasnej Bratislavy a kúzlo je fuč. Alebo možno úplne nie je, pokiaľ ste aspoň večer v centre. Cleo má tri výrazné prednosti. Atmosféru Paríža, krásnu ženskú predstaviteľku v hlavnej úlohe a dej, prebiehajúci takmer v reálnom čase. Je to film, ktorý je oslavou ľudského tela, čo je nám podsúvané počas celého filmu. Telo je zraniteľné, čo vidíme prostredníctvom choroby Cleo, novorodenca v inkubátore, starých ľudí a zmienkach o vojnových konfliktoch a ich obetiach. Telo je odolné, čo vidíme na cirkusantoch, predvádzajúcich rôzne bizarné kúsky a telo (predovšetkým ženské) je krásne, čo vidíme na kamarátke Cleo, stojacej ako modelka pre sochárov a koniec koncov aj na samotnej Cleo, aj keď celý čas oblečenej. To si uvedomovali aj Miró a Dalí, aj keď ženy kreslili na plátno trochu abstraktnejšie. Najkrajšia pasáž filmu je jej rozuzlenie, keď Cleo nachádza spriaznenú dušu, niekoho, kto je v podobnom ohrození života, ako ona, niekoho, kto ju dokáže preto pochopiť a vďaka komu sa dokáže cítiť šťastná. Ja sa cítim šťastný vždy, keď vidím podobne kvalitný film, ako tento. ()
"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. ()
Galéria (73)
Fotka © Compagnie Commerciale Française Cinématographique (CCFC)
Zaujímavosti (10)
- V roce 2012, 50 let po svém uvedení, byl film restaurován: 2K skenování (formáty DCP a 35 mm) francouzskými filmovými archivy/CNC, laboratořemi Digimage a Elude pro zvuk. Agnès Varda dohlížela na kalibraci. (classic)
- Agnès Varda chtěla natočit film 21. března, aby zachytila nádherný přechod ze zimy do jara v Paříži, kdy se zahrady mění z perokreseb na impresionistické malby. Z finančních důvodů mohlo natáčení začít až 1. června a bylo dokončeno o osm týdnů později. (classic)
Reklama