Proti prírode

Pěkný snímek, taková sonda do myšlení člověka, který neví, co se životem. Je to drama v pravém slova smyslu, naproti tomu komedie – jen z části. Humorné situace, humorné myšlenkové pochody tam jsou, ty jsou ale humorné jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že takový život prostě je – zřejmě alespoň v Norsku. Vidíme totiž obraz zbytečného člověka – trochu Ibsenova Peer Gynta. Na rozdíl od Peer Gynta zde ale hrdina nechodí po bájných místech ani vzdálených exotických zemích, ale jen po okolní přírodě; další rozdíl je v tom, že Peer Gynt končí v podstatě katastrofou, Proti Přírodě nekončí vlastně nijak, všedním návratem do všedního života, se stejnou beznadějí, kterou hrdina prožíval. V kontextu závěru tak divák zjišťuje, že hrdinova cesta vlastně neměla žádný cíl; co je rovněž pozoruhodné, snad nic z toho, do čeho se na cestě pustil, se mu nepodařilo. Zdá se, že hrdina spíše než Peer Gynt si zaslouží být roztaven na knoflíky. V tomto kontextu pak diváka napadá, proč snímek vlastně vznikl. Autor sám na besedě po promítání přiznal, že film v podstatě vznikl proto, že měl málo peněz, a na nic jiného by mu nezbylo. Příběh prý přitom není autobiografický. Potud lze říci, že to je scénáristicky téměř dokonale zvládnuté a stejně dobře odehrané, na otázku proč to však neodpovídá. Snímek tak může plně oslovit zejména diváka, který sám je v situaci, že přemýšlí obdobně. Jo a naproti tomu, co napovídá plakát, ten film není celý nahatý (což, pravda, bylo trochu zklamání). Hodnocení ponechám na pěti hvězdám, protože jsem se přece jenom dobře pobavil a dané úvahy se mi honily hlavou spíše později. (Peer Gynt mě napadl už během snímku, škoda, že jsem na to po skončení zapomněl, mohl jsem se na to autora zeptat.) (17.02.2015)

Prožitek blízké smrti pred dvadsiatimi rokmi a po seversky. Rovnako otvorený a úprimný, ale nie tak poetický, uvedomelý a básnicky lahodne napísaný. Skôr adekvátne k veku hlavnej postavy tápajúcejší a neujasnený. Pocitovo surovší, chladnejší. Obrazovo nie tak zaujímavý a kreatívny. A mne osobne nie tak blízky a sympatický. Vlastne ma hlavná postava a jej vnútorné trable príliš nezaujímaly. (07.04.2015)

Neskutečně plytká, nudná a banální pseudorealistická ptákovinka, která osloví leda tak někoho, kdo se v ní sám zhlédne. Konkrétně ve zpruzeném, tedy nepříliš šťastném kancelářském měšťákovi, který na víkendy utíká s báglem do kopců za městem, aby si ho mohl v přírodě vyhonit a přitom bilancovat nad svým neuspokojivým rodinným životem. Jeho snem je se rozvést, být chvíli sám a pak si narazit nějakou jinou babu než jeho ženu, se kterou ovšem po čase začne všechno nanovo. A tak dál a dál, stále dokola. Tomu se v buddhismu říká samsára, já tomu říkám lidská blbost. Ale jelikož je náš měšťák spíš takový ňouma a tichošlápek, vrací se samozřejmě v neděli opět poslušně a spořádaně do starých zajetých kolejí. Stopáž hoďka čtvrt, pocitově minimálně dvě. P.S.: Když jdou Norové do přírody, neberou si s sebou flašku s pitím, ale jen hrníček, protože běžně pijí z potoků i řek. Ale tím pádem pochybuju, že by měli ve zvyku do vody taky i chcát, tak jako náš týpek. (09.01.2022)

Zdá se, že hrdinové filmů Oleho Giaevera to mají jasně nalinkováno: objeví- li se problém, pojďme (v tomto případě utíkejme) jej zkusit vyřešit do přírody. Zatímco předchozí Hora byla nesnesitelným artem plným náznakových dialogů, dlouhých vzájemných pohledů a trucovitých "odchodů" do samoty, zde je počet postav zredukován ze dvou na jednu, dialogy nahradil vnitřní monolog a posedávání za kameny močení do horské bystřiny či masturbace za stromem. Je to tedy o něco akčnější, ale pořád ne dost zajímavé na to, abych projekci nepovažoval za ztrátu času. (29.01.2016)