Naša malá sestra

Velmi obyčejně vypadající film, ve kterém se toho moc nestane. Pozorování čtyř "dětí" vyrovnávajících se se samostatností po svém pro mě postrádá jakékoli kouzlo. Sice je vidět, že režisér má téma v ruce (předchozí Jaký otec takový syn má obdobné na dítě zaměřené téma) a umí vystavět fungující prostředí postav, ale je to prostě hrozná nuda. Už Koreedův předchozí snímek mě moc neoslovil a já se budu muset smířit s tím, že na jeho film nejsem dostatečně vytříbený labužník. (17.08.2016)

Půvabné nahlédnutí do jedné japonské rodiny, ve které žijí tři sestry pod společnou střechou.. Na pohřbu otce se seznamují se svou osiřelou nevlastní sestrou a nejstarší jí nabídne, aby žila s nimi.. Krásný film v poklidném tempu, je to takové vlídné pohlazení, bylo mi potěšením.. Hodnotím za čtyři s pomyšlením na pět.. (10.10.2021)

Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí. (18.10.2015)

Delikátna, pomalá, vyvážená, sympatická japonská dráma o sestrách a so sestrami... V prvom rade vyzdvihujem - herecké OBSADENIE, kde najprv tri zistia, že je ešte - štvrtá, ktorá bude žiť s nimi, príjmu ju medzi seba, bez toho, aby sa na ňu krivo pozerali, lebo je nevlastná. Dozvedia sa o nej, počas pohrebu otca, matka síce stále žije, ale ani s ňou, nie je reč, pričom rodinná situácia, sa ustáli, zlepší... Každá zo sestier má prácu, súkromné problémy s partnermi, kde prichádzajúca, štvrtá, nevlastná, vkladá do ich života, nový, pozitívny rozmer, srší z nej extrémne pozitívna nálada, pričom je vynikajúca futbalistka, ktorá sa rýchlosťou svetla, zadaptuje v novom prostredí. Hovorím o Suzu, ktorá sa spočiatku cíti, nesvoja, ale Sachi, Yoshino a Chika sa zachovajú milo, keď ju nezačnú, trebárs, šikanovať, ale nastane pravý opak. Vo filme som nepostrehol - negatívnu postavu, zlého človeka, ktorý by znepríjemňoval existenciu milých štyroch dievčat, občas zaškrípe nešikovný a nedotiahnutý strih, ale všetko vyváži - brilantná réžia - Hirokazuho Koreedu. Výnimočný film, aký som chcel vždy vidieť a poznať, podarilo sa, najmä pre kvarteto šikovných herečiek, ktoré sú uvolnené i šarmantné, zároveň... (23.06.2016)

Soužití kvarteta (ne)vlastních sester, veranda jejich starého dřevěného domu jako tmelící místo mezi nimi a uvozené je to dvěma pohřby. Koreedův nenapodobitelný talent (do)jímat bez byť jen nicotného náznaku jakékoli lacinosti, podbízivosti či citového vydírání (a že tady k tomu hned několik scén a témat vybízí, že by se slzopudnosti neubránila jinačí režisérská/scenáristická esa) je zde cítit více než kdy jindy. Žádné drama, žádný konflikt, žádné velké lásky či životní zvraty, žádná zápletka. Pouze to co zde v jiných komentářích erudovanější trefně označili za "utahanou poetiku každodennosti". Nemusí to sednout každému, a hrozí tedy, že dvě hodiny stopáže "nicnedění" se pocitově protáhnou na několik nekonečných dní, ale mě si to naprosto získalo. Jako bych na té verandě v mrazu, jarním rozpuku i během česání švestek seděl s nimi. (05.01.2024)