Naša malá sestra

Soužití kvarteta (ne)vlastních sester, veranda jejich starého dřevěného domu jako tmelící místo mezi nimi a uvozené je to dvěma pohřby. Koreedův nenapodobitelný talent (do)jímat bez byť jen nicotného náznaku jakékoli lacinosti, podbízivosti či citového vydírání (a že tady k tomu hned několik scén a témat vybízí, že by se slzopudnosti neubránila jinačí režisérská/scenáristická esa) je zde cítit více než kdy jindy. Žádné drama, žádný konflikt, žádné velké lásky či životní zvraty, žádná zápletka. Pouze to co zde v jiných komentářích erudovanější trefně označili za "utahanou poetiku každodennosti". Nemusí to sednout každému, a hrozí tedy, že dvě hodiny stopáže "nicnedění" se pocitově protáhnou na několik nekonečných dní, ale mě si to naprosto získalo. Jako bych na té verandě v mrazu, jarním rozpuku i během česání švestek seděl s nimi. (05.01.2024)

Krásný film s poměrně jednoduchým příběhem, jež sází především na vykreslení jednotlivých postav a realistický náhled do jejich života. Jsem moc rád, že ještě dnes někdo umí tvořit filmy, které nejsou plné megalomanských akčních sekvencí, supermoderních digitálních efektů či provokativních sexuálních scén, a přitom dokážou i při dvouhodinové stopáži člověka zaujmout pouhým svým vyprávěním a přirozeností hlavních postav. Přesně takovým snímkem je „Umimachi diary“ – příběh tří sester, které žijí bez rodičů odkázány samy na sebe a přijmou mezi sebe ještě svou čtvrtou (nevlastní) sestru. Můžeme sledovat jejich radosti i starosti, poznávat jejich pohnuté osudy a velmi odlišné povahy, které by mohly ve vteřině rozbít tu jejich křehkou symbiózu. To se ale naštěstí nestane, a to díky faktoru, jímž je doslova protkán celý snímek, a který ve mně zanechal moc hezký pocit při odchodu z kina. A co že to bylo? Inu, i přes veškeré strasti okolo nás vězte, že ze světa ještě nezmizela obyčejná radost ze života a hlavně lidská laskavost. (24.05.2016)

Rodinné konstelace. Až na redundantný sentiment, objektivní kameru, atd atd... Tak každodenné. Laskavé. A ty holčičí hovory a situace, je radost být u nich! Ozu je motivově vyčistený, Koreedu zajímají celkem konkrétní současné situace, typologie vztahu, dívčí coming of age, moderné dilemata, atmosféry a vzpomínání... (08.07.2016)

Už druhý Japonský film za krátku dobu, ktorý potešil dušu a vniesol do nej trochu pokoja. Koreeda je zručný režisér, hoci nie všetkému čo robí úplne rozumiem, alebo mi sadne. Mám rád jeho I still walking pretože je to nenásilný príbeh o rodinných vzťahoch a v podobnej poetike sa nesie aj Umimachi Diary. Mám rád jeho After life pretože je to pekné sci-fi o smrti a o zmierení ktoré pred ňou nasleduje. Tieto témy sú v Koreedovej tvorbe obsiahnuté a stavia na nich piliere svojich príbehov. Roztrieštenosť týchto príbehov je dakedy na škodu, hoci sa snaží byť jednotný v priestore a tým sa nám množstvom komplexných a časovo porozhadzovaných záberov snaží vzbudiť dojem niečoho známeho. Pretože mu nejde o tradičný naratív, ale o vyjadrenie rutiny existencie so všetkými kladmi a zápormi bez tej snahy šokovať a byť popisný. Umimachi Diary je krásnou vzťahovou drámou so 4 krásnymi sestrami. Podľa vzoru ubehne nejaký čas - veľa vecí sa zmenilo - oni sú stále rovnaké Koreeda buduje postupne veľmi komorný a citlivý vzťah medzi divákom a jeho protagonistkami. Žijú v dome kde by som chcel žiť aj ja. Popíjajú slivkové víno, varia dobroty, obdivujú čerešňové kvety a riešia si svoje vzťahy, len aby sa utvrdili v tom že ten čo majú medzi sebou je najdôležitejší. Pre mňa príjemné prekvapenie: Tie prímorské mestečká s vlakom čo tam preváža a nesie svojich hrdinov ďalej od tepla domova a vzťahovej istoty, je niečo čo na mňa pôsobí blahodárne. Línia s majiteľkou reštaurácie veľmi dojímavá. Pre mňa jeden z Koreedových vrcholov. (20.02.2016)

Za mňa ešte vydarenejšia civilná dráma ako Zlodeji a tá bola, opäť za mňa, vydarenejšia než Po búrke. V Našej malej sestre funguje všetko presne tak ako má, všetko je presne na tom mieste a v čase, kde a kedy to aj má byť vsadené a napriek tomu to nepôsobí ako stopercentný dramaturgický konštrukt, ale ako spomínaná civilná dráma, navyše plná autentického prežívania. No a osobne som tam konflikty, zápletku a dokonca aj (minimalistický) dej zaregistroval a tak trochu nechápem, prečo značná časť publika nie. Ak silou mocou hľadať nejaký nedostatok, tak tretia sestra dostala najmenší priestor a nie je vysvetlené prečo. Z výsledného zážitku to ale nič neuberá. (22.01.2024)