Naša malá sestra

Rozepsal jsem se na celý blog: http://scobak.blog.sme.sk/c/388673/nase-mala-sestra-je-film-ktery-jsem-videl-vcera-a-dnes-na-nej-jdu-znova.html ■ P.S. Komentář J*A*S*M ignorujte, je povrchní a hloupý. ■ Po třetím a čtvrtém vidění: Hrozně se mi líbí, jak jsou charaktery a osobnosti sester odlišné (propracované) a přesto jejich vztah funguje. Oceňuju kameru. Chvíle, kdy se na rozostřeném pozadí odehrává něco podstatného nebo naopak se na rozostřeném popředí děje něco nepodstatného, co ale pěkně dokresluje situaci. Momenty, kdy se kameraman nebojí zabrat jen část tváře. (10.10.2015)

Asijské filmy jsou často buď o naprosté lidské brutalitě, anebo naopak o úctě a kráse lidskosti. Oba tyhle extrémy jsou podle mě dost jinde v porovnání s běžnou evropskou a americkou produkcí. Naše malá sestra je přesný prototyp druhé varianty. Drama o běžných lidských situacích, o příležitostech jak být lepším člověkem, film o bohatství, jakým může rodina být. 8/10 (15.07.2016)

Před lety na mě Koreedův film Daremo shiranai udělal obrovský dojem a zřejmě i proto jsem od Umimachi diary očekávala hodně. A má očekávání naštěstí zklamána nebyla. Koreeda má velký cit pro atmosféru a tenhle film se mu režisérsky i scénáristicky moc povedl. Ne každému může sednout tento typ pozvolného filmu ze života, který nestojí ani tak na nějakém příběhu s daným začátkem a koncem, jako spíš na pochopení jednotlivých postav a jejich vztahů a na prožití několika prchavých chvil s nimi. Je to krásný náhled do japonského života jedné rodiny, který si člověk užije ještě o to víc, pokud se trochu vyzná v japonské kultuře. Už ty samotné rybičky "širasu" mi dokázaly vykouzlit úsměv na rtech, když jsem si vzpomněla, jak jsem si je kolikrát dávala v Japonsku s rýží a jak mi je chystala na snídani maminka mé japonské kamarádky. ~(4,3★)~ (23.05.2016)

Krásný film s poměrně jednoduchým příběhem, jež sází především na vykreslení jednotlivých postav a realistický náhled do jejich života. Jsem moc rád, že ještě dnes někdo umí tvořit filmy, které nejsou plné megalomanských akčních sekvencí, supermoderních digitálních efektů či provokativních sexuálních scén, a přitom dokážou i při dvouhodinové stopáži člověka zaujmout pouhým svým vyprávěním a přirozeností hlavních postav. Přesně takovým snímkem je „Umimachi diary“ – příběh tří sester, které žijí bez rodičů odkázány samy na sebe a přijmou mezi sebe ještě svou čtvrtou (nevlastní) sestru. Můžeme sledovat jejich radosti i starosti, poznávat jejich pohnuté osudy a velmi odlišné povahy, které by mohly ve vteřině rozbít tu jejich křehkou symbiózu. To se ale naštěstí nestane, a to díky faktoru, jímž je doslova protkán celý snímek, a který ve mně zanechal moc hezký pocit při odchodu z kina. A co že to bylo? Inu, i přes veškeré strasti okolo nás vězte, že ze světa ještě nezmizela obyčejná radost ze života a hlavně lidská laskavost. (24.05.2016)

Tento raz pôjdem asi tak trochu mimo hlavný prúd, ktorý tento snímok hodnotil pozitívne. Mňa to až tak neoslnilo. Sledovať dve hodiny ako sa tri sestry starajú o štvrtú mladšiu chcelo teda riadnu výdrž. Po hodine ma to už začalo výraznejšie nudiť. Riešili sa tu síce nejaké tie rodinné problémy a vzťahy detí s rodičmi, no banálnym spôsobom a hrozne povrchne. Jediné čo ma výraznejšie zaujalo boli kultúrne reálie zo života obyčajných Japoncov, ich zvyky a naturela. Celkovo som však čakal niečo hlbšie a dramatickejšie, tak ako som u japonskej tvorby zvyknutý. No nedočkal som sa, preto len priemer. 60/100 (23.03.2017)