Cesta na východ

Strhující panoramatické dílo. Příběh svedené dívky, která opouští vyhaslý rodinný krb a ocitá se na nekonečné cestě, při níž je každý krok životním výkonem, rámcuje a integruje se světem (ba universem) přehršel výstižných dějových miniatur, které silné osobní drama současně rozšiřují i odlehčují - a zvláště tento zřetel ke komickému či grotesknímu jsem přivítal, a nejen proto, že snímek úspěšně odpatetizoval. Svět, který se na nejedno zesláblé tělo valí jako přívalový déšť, není nikdy ze všech stran ježatý, a občas i ten, který pro slzy nevidí, znenadání sklouzne na jeho bílé břicho. Tak i zde trpící a rostoucí hrdinku doprovázejí bezelstní, podlí, směšní, dětinští i moudří, v jejichž souběžných osudech se svět vyjevuje jako bezoddyšně cirkulující. Tragédie tak nemá daleko ke grotesce, a i ta se záhy rozptýlí jako mlha a odhalí zrcadlo, v němž se uvidíte sami. Závěrečný boj o budoucnost, při němž hrdinka spěje ke dnu a jinoch k výšinám, přesvědčivě odpovídá všem pochybovačům o bytostné jednotě světa. Bios. (18.08.2018)

Vlatně tomuto snímku ani nelze tak moc vytknout, jedná se o celkem příjemný příběh s možná až trošku příliš šťastným hapyendem. Jedinou vadou zřejmě zůstavá jen délka, což je fakt který podle mého činí z tohoto na pohled celkem sympatického námětu až příliš rozvleklou melodramatickou podívanou. 65%. (02.10.2010)

Ak by Way down east skončil podobne, ako Broken blossoms, urobil by som si výlet do Ameriky, aby som sa išiel opýtať Griffitha na cintorín, prečo ma toľko trýzni. Way down east je dôkazom jeho výnimočných filmárskych schopností, v tomto prípade najmä gradácie deja v poslednej štvrtine filmu, ktorá je strhujúcejšia, ako drvivá väčšina rozsiahlych melodrám naprieč dejinami kinematografie. Sekvencia záverečnej záchrany je zinscenovaná na svoju dobu skutočne neuveriteľne, podstatné ale je, že funguje dokonale po emocionálnej stránke. Podľa hodnotení chápem, že takáto archaická kinematografia (a ešte pri takejto stopáži) nemusí osloviť každého, ale každý by sa mal pokúsiť nazerať na ňu s otvorenou myslou. Ja som tento film nemusel brať ani v kontexte doby, aby ma uchvátil. P.S.: Videl som rozšírenú verziu, knižná predloha by mohla slúžiť aj ako základ pre výpravný televízny seriál. (08.02.2013)

Krása němého filmu je v tom, že už tak trochu z toho, jak se herci tváří, poznáte, jestli je to šmejd nebo ne. To je trochu škoda, protože je to do jisté míry omezující. Právě v tomhle snímku D. W. Griffithe je to hned na začátku patrné a je to skoro škoda. Kdyby se Sanderson od začátku netvářil jako šmejd, možná to bude ještě silnější než v tomto případě. Docela mi ještě vadí, jak se Griffith pitvá ve víře. Právě v "Cesta na východ" se tak neustále a rádoby nenuceně dostává do popředí. Ano, Griffith byl očividně věřící, ale to neznamená, že by mi v tomhle směru jeho názory neměli vadit. Holt moje povaha. Nevěřím v boha, tak to prostě je a jeho protěžování jako spasitele mě irituje. Vrcholem snímku je samozřejmě jeho závěr, kde se střídají exteriérové záběry s interiérovými v mrazivém tempu. Film zde skutečně graduje v tom plném slova smyslu a Griffith dokazuje, že pro dramatické scény není potřeba moderní techniky, ale pouze umu, kterého měl na rozdávání. (24.01.2014)

Škoda, že jsem neviděla 100 minutovou, nýbrž o celých 50 min delší verzi. Cesta na východ se mi tak rozplizla do nekonečné celodenní nudy, u které jsem nedokázala vydržet delší dobu v kuse. Nejzajímavější (hlavní) dějová linie je neustále retardována výstupy vedlejších, rádoby komických postav, jejichž pitvoření mi neuvěřitelně lezlo na nervy. Za pozornost tak stojí především, zde již několikrát zmiňovaná, scéna s ledovými krami. Abych ale jen nekritizovala, snově půvabný obličej Lillian je zde obzvláště fotogenický a potěšil mě i převážně civilní výkon mužného Richarda Barthelmesse! (26.12.2009)