Jáma

Farma uprostred sídliska, a nie hocijaká farma a nie uprostred nejakej obyčajnej malej Petržalky. Na farme chovajú obrovské množstvo zvierat, svine, hydinu, kozy, zajace, a sídlisko je najväčšie panelákové sídlisko v Európe s hroznými betónovými mrakodrapmi. Zdalo by sa, že tam žijú bláznivé socky, ale nie, hlavou rodiny je sympatická veselá tetuška Nataša s rozumne vystupujúcimi dospelými deťmi, pár vnúčatami, mužmi a nejakými ďalšími nájomcami. Je to také dedinské spoločenstvo v meste, a najväčší gól je, že s nimi žije aj bezdomovec advokát, ktorý ich zastupuje vo všetkých sporoch. Zatiaľ úspešne. A tiež je tam spasiteľ, ktorý raz zachránil svet pred atómovou vojnou listom Jeľcinovi a spieva si svojský rokenrol. Trochu z toho celého cítiť špekuláciu, že je tam nahlásené na pobyt také množstvo ľudí, že aj úhlavný nepriateľ developer má problém ich niekam umiestniť. Jednoducho bojujú proti systému, ako môžu. Niektorí ľudia z okolia im držia palce, chodia s deťmi obdivovať farmu, iní, asi tí bližší, sa sťažujú na smrad a potkany. Dokument je to veľmi podarený, zmapoval asi všetko, čo som chcel vedieť, a názor je už na divákovi. –––– Muži žádne štěstí nepřinášejí. Zato děti ano. –––– Co v bytě? Přijdes, pustíš si televizi a ležíš. Že jo? (12.09.2018)

Rudá Soňa v boji proti developerům a zároveň stará bába na smeťáku smrdící pod okny slušným lidem v panelácích. Pohled je sice představen pouze ze strany farmářů, avšak jejich stanovisko je podáno se satirizujícím nadhledem, které dehonestuje představu hodných prostých lidí a zlých developerů. Nevím jestli u dokumentu je podstatnější um režiséra nebo výběr tématu, ale z Jámy na mě čišel příjemný balanc obojího. Pitoresknost všech postaviček, ať už jde o kněze, který s dřevěným křížem káže v metru nebo třeba manžela, který požaduje Nobelovku za několikerou záchranu světa před jaderným konfliktem je vykreslena bez zbytečných urážek, čistě a s nadhledem, z kterého čiší, že režisér pobral více než slušnou dávku psychologického a vizuálního talentu, takže o něm doufám ještě uslyšíme. (08.11.2014)

I když obsah je pouze zajímavý, nic extra dalšího v tom nevidím, možná snad neutuchající úsměv na tváři matky, chovatelky, rolnice a bojovnice Nataši či svérázného kazatele, kterému ovšem jeho víru věřím více než pozlaceným kněžím schovávajícím se v monstrózních chrámech, po stránce režijní je to pro mě zcela bezchybné, asi takhle nějak má vypadat nezaujatý dokument, který jen objektivně pozoruje dění. Že by to tedy zvládl každý? Jde hlavně o finální střih, který je zde excelentní, prostě řádnej Rock 'n' Roll! (A ukrajinské děvočky jsou vskutku krásné i inteligentní:) (24.08.2017)

Vícevrstevnatý dokument, který na osudech "takové normální rodinky" ve druhém plánu ukazuje, jak špatně na tom Ukrajina je. Vedle divácky vděčných figurek (lehce dementní zachránce světa a aspirant na Nobelovu cenu míru Slávek či lidový věrozvěst, kterého v působivé montáži pakují ze všech možných chrámů a modliteben) určitě zaujmou náboženským vyznáním ovlivněné proměny vztahu matky a nejmladší dcery. A samozřejmě Krymský rokenrol, který jak víme Ukrajině i zbytku světa zanotoval Vladimir Vladimirovič ještě svérázněji než Slávek. (07.03.2015)

Nataša, silná to žena. Jiřímu Stejskalovi se podařilo zachytit samotnou podstatu občanské neposlušnosti, nezlomné vůle a urbanistického plánování. Aneb kde Tučkův Plán začíná, tam Stejskal pokračuje s lehkostí sobě vlastní. Fantastický příběh jedné rodiny, která nepodlehla tlaku developerů a uchovala si svobodnou duši. Oslava lidské nezkrotnosti. (28.10.2014)