V pivnici

Slušné obludárium a pocta rakouským sklepům, které jsou známé po celém světě, bohužel je ale vidět, že vděčného materiálu neměl Seidl zase tolik, dvě dvojice sadomasochistů 80timinutový film neutáhnou. Zbylé figurky jsou docela obyčejní nadávající "slušní Rakušané", military fetišisti, náckové a myslivci, které najdeme i v Česku na každém rohu. (29.05.2016)

Vždycky jsem si o Rakušanech myslel, že musejí být z jiného světa, jsem proto velmi rád, že mi to tento dokument potvrdil. Režisérovi Ulrichu Seidlovi se povedlo natočit velmi bizarní záležitost, která ukazuje skupinu vyvolených, kteří sice neschovávají ve sklepě dvě generace svých potomků, které zplodili s vlastní dcerou, ale i tak jsou dostatečně vyšinutí a já se výletem do jejich Čtvrtých říší a zvrácených duší celkem dobře bavil. Moje hodnocení 65%. (21.04.2016)

Film, který chytne za koule. Nahlížet se Seidlem do rakouských sklepení je audiovizuální obdobou čtení diskuzí na zpravodajských serverech. Zvrhle zábavné i děsivé zároveň. Fakt, že podobnou koncentraci exotů nenajdete ani ve všech reality show na Nově a Primě dohromady, vyvolává podezření z účelové snahy šokovat. Domnívám se ale, že pro Seidla jsou sklepy obecně uplatnitelnou metaforou fyzického i myšlenkového uzavření se před okolním světem. Více z aktérů vypráví o tom, jak jej zklamal minulý život „tam venku“ a jak teprve „tady dole“, mimo zraky společnosti mohou k plnému uspokojení ukájet své choutky, ať už jde o oprašování nacistických artefaktů, vytahování umělohmotných mimin z krabic od bot nebo spanking (jedna z normálnějších sexuálních praktik, které zde uvidíte). Také dechová kapela hrající venku je pokaždé orámována vjezdem do garáže, který tak pomyslně vymezuje myšlenkový horizont natáčených lidí. Uzavřenost do vlastního světa a neochota přijímat podněty odporující vytvořenému světonázoru je, obávám se, zásluhou internetu stále silnější. Snadno si lze namísto figury stojící uprostřed dokonale symetrických záběrových kompozic představit člověka sedícího před monitorem. Podobně jako u internetových diskutérů je také u aktérů Ve sklepě patrná – navzdory touze nepouštět svůj vykonstruovaný mikrosvět poněkud paradoxní – vyšší míra exhibicionismu. Nestačí, že máte hlavu plnou fašisticko-sexistických názorů. Třeba je někde s hrdostí vyblít. Bez ohledu na stupeň inscenovanosti některých situací jsem u žádného ze sociálních herců nezaznamenal náznak studu nebo nejistoty ohledně jeho způsobu trávení volného času. Některé úchylky nás zkrátka přesahují natolik, že nám na ně omezený prostor vlastního vědomí (a podvědomí) nestačí. Stejně jako je slečně v posledním záběru filmu očividně malá klec, do které se nechala zavřít. 75% (16.10.2015)

Ďaľší Seidlov film, ktorí budú jední milovať a druhí nenávidieť, respektíve považovať za šokantný exhibicionizmus. Tým je pre mňa "poviedka" o domine a jej otrokovi, kde vidno skutočne všetko a mám pocit, že dopad filmu by bol väčší bez nej. Seidl boduje v kvázi jemne ironickej a trochu zhovievavej kritike spoločnosti, ktorá je však veľmi zdrvujúca. Nemyslime si, že toto sú vzorky priemerných rakúšanov (a ľudí všeobecne), ale bez vetra sa ani lístok nepohne... (14.09.2015)

Samozřejmě je to fascinující, bizarní a šokující a nevím co ještě, ale bohužel taky současně místy silně nudné, takže ačkoli to má jen hodinu a něco, docela se mi to táhlo - na vině jsou mj. všechny ty dlouhé záběry protagonistů, kteří bez hnutí stojí v pozoru před kamerou (což mnohokrát připomene estetiku filmů Roye Anderssona), a člověk neví, co si o tom myslet (hlavou se taky mnohokrát honí otázka, co proboha ty lidi přimělo k tomu, aby se nechali při něčem takovém natočit). Takže ačkoli je to filmařsky asi geniální a Seidl zde vyhmátnul pro mě osobně zcela fascinující téma, přesto jsem se neubránil dojmu, že mě to vlastně zas tak nepřekvapilo, protože osobně už dlouho nemám moc iluze o tom, co dělají lidi, když je nikdo nevidí - a ty sklepy jsou navíc nádhernou antropomorfní metaforou lidského nevědomí - a možná o to víc v zemi, kde žil jeho objevitel, Freud, a která "dala světu" Wolfganga Přiklopila a Josefa Fritzla, a absolutně nepochybuji o tom, že na tyto dvě kdysi hojně medializované kauzy dodnes připadají desítky, možná stovky jiných obětí, jako byla Natascha Kampusch, a které na rozdíl od ní zatím neměly to štěstí, aby se dostaly ven, v čemž mě tento dokument jen utvrdil. (08.06.2022)