Obsahy(1)
Unikátní přímý přenos provokativní hudební inscenace Divadla Na zábradlí u příležitosti prvních narozenin ČT Art. Václav Havel a jeho doba pohledem mladé generace. Nová inscenace Velvet Havel, kterou pro Divadlo Na zábradlí vytvořil Miloš Orson Štědroň, originálním a vtipným způsobem nabourává pomník největšího Čecha naší novodobé historie – Václava Havla. Představení začíná koncem příběhu: Václavovi na márách gratuluje za vydařený pohřeb jeho strýček Miloš a nabízí mu umělecké ztvárnění jeho vlastního života. Filmový magnát Miloš Havel tak i nadále funguje jako elegantní průvodce inscenací. Bez chronologického řádu inscenace vrství scénky opírající se o reálné události, tak zcela fiktivní nereálné výjevy. Se střídáním jednotlivých čísel se mění i hudební motivy, rozkročené mezi rapem a swingem. Jde o osobitý generační pohled a zároveň o provokativní počin, který potěší a možná i popudí obě skupiny – ty, kteří Václava Havla bezmezně milují, i ty, kteří mu neumí přijít na jméno. (Česká televize)
(viac)Recenzie (18)
O tomhle představení úplně nevím, co si myslet. Na jednu stranu se nám tvůrci snaží představit Havla jako filozofa se snahou změnit systém, ale bez politických ambicí. Jistě, tuto myšlenku se nám autoři děl o jeho životě nesnaží vnutit prvně. Jenže velmi ochotně pak Vašek přijal myšlenku na své prezidentství a už se jí nevzdal. Též je nám ale představen jako člověk, který se rád obklopoval ženami, podváděl, ale kázal o morálce. Je to zajímavé dílo hlavně po hudební a taneční stránce. Taky televizní režie je zvláštní, neboť nám nabízí pohled do zákulisí. ()
Nutno tomu přiznat značnou originalitu. Dalším kladem pak byla postava Olgy v podání M. Spurné, tím ovšem klady končí. Ostatní herci za Spurnou výrazně zaostávali. Proč byl vybrán za představitele Václava Havla M. Konig, to mi není jasné. Stejně tak nevím, proč se postavy musely chvílemi hloupě pitvořit, i když se to vůbec nehodilo. Asi si autor myslel, že pak bude legrace. K zasmání tu ovšem nebylo prakticky nic. Zato častá a dlouhá hudební pásma - to byla příležitost k pláči, jak po textové, tak hudební stránce to byla žalostná produkce, na vypnutí televize. Dvě hvězdy je ještě shovívavé hodnocení. ()
Představení jsem viděl živě v rámci Divadelní Flory, nicméně i tak jsem rád, že proběhla dohoda a Na zábradlí se uvolilo jít do živého přenosu. Mohl jsem si Velvet Havel "zopakovat". Některým současným inscenacím totiž zcela chybí profesionálně vytvořený záznam a po derniéře se už pak stávají pouhou minulostí. I když v tomto případě to bylo zvládnuto tak na půl. Za nepříliš promyšlenou koncepci nasnímání samozřejmě divadlo Na zábradlí nemůže, ze strany ČT bych se ale zrovna tímto případem úplně nechlubil. Ale lépe takto, než děsivě špatné technické záznamy samotných divadel. Šťedroňův dramatický text nahlížím jako jeden ze zajímavých příspěvků k diskuzi nad dnes již posmrtným odkazem Václava Havla, který se snaží vyhnout chvalozpěvům a nahlíží tuto osobnost i v poněkud ironickém světle. Inscenace samotná bohužel jen zpola úspěšně balancuje na pomezí nápadité demýtizace a obyčejné banální doslovnosti. S tím souvisí vyloženě návodné texty písní (které hudebně nejsou nejhorší) a i koncepce některých scén - viz zalévání sazeniček Havlových myšlenek, které se tak nějak ne a ne ujmout, že. Nevyčerpán zůstává i fiktivní rámec natáčení filmu o Havlově životě - ne všechny scény se ve výsledku tomuto nápadu podřizují. Sympaticky působí Miloslav König v hlavní roli, který se nesnaží imitovat Havla a Petr Jeništa, zvládájící suverénně svou kabaretní úlohu. Herecky nad všechny ale ční Marie Spurná coby Olga Havlová a to skoro tak, že mě opakovaně napadlo, že bych si vlastně víc vychutnal inscenaci právě o Havlově manželce. Její herectví tak ve mě zanechalo větší stopu, než titul samotný. Přesto Velvet Havel, jako ukázka současného repertoáru divadla Na zábradlí, rozhodně stojí za vidění. Není to nezapomenutelný titul, ale divácké reakce rozhodně podněcuje. Závěrem mi zůstává ještě tajné přání, aby se alespoň podobnému přenosu (či záznamu) dostalo i Šedým sedmdesátým nebo Cizinci v režii současného kmenového režiséra Divadla Na zábradlí Jana Mikuláška. ()
Nehodnotím divadelní záznam, ale divadelní hru. Bylo by až příliš jednoduché hru odmítnout jako k tématu nicneříkající pohádku o nepraktickém intelektuálovi, povrchní a vršící jedno klišé za druhým. Pro člověka, který od hry čekal větší seznámení s Havlem, sundávání z piedestalu, zpřítomnění doby, kladení nových otázek bude hra nejspíš zklamáním. Znám jen malou část jeho textů, vzpomínky na mediální obraz od devadesátých let do dneška a občas se setkávám s aluzemi na Havla v textech k jiným tématům, ale i tak si dokážu všimnout, že hra, kde Havel v jedné promluvě mluví o tom že napíše Husákovi liebesbrief a zároveň o polské solidaritě (což je chronologicky nesmysl) nemůže po historické, filozofické apod. stránce nic zajímavého říct. Problém je, že hra je zábavná a plná energie - a funguje docela dobře jako kabaret. A dokážu si představit meta rovinu, na které by byla o nemožnosti zpřítomňování historie - snaha o drahou výpravu jako iluze historie versus rapující Karel Veliký nebo tak něco :) PS chtěl bych vidět ty, co s chutí opakují o Havlovi klišé, že šlo o nepraktického snílka, jestli by zvládli zorganizovat polovinu toho co on PPS víc mě baví ta pohádka o cílevědomém politikovi (už od poloviny sedmdesátých let), ale to je taky jenom pohádka :) ()
Všechny děje, všechno světské, byť aktuálně seevíc exhaltované, vyšumí do "hopsání a kramářských písní". To je entropie, s tím se nedá nic dělat. Nejlepší je vyrovnat se s tím co nejdřív; kdo si troufne, tak ještě za života slavné osoby. Případová postmoderní studie Miloše Orsona Štědroně je samozřejmě v pořádku. ()
Reklama