Obsahy(1)
Unikátní přímý přenos provokativní hudební inscenace Divadla Na zábradlí u příležitosti prvních narozenin ČT Art. Václav Havel a jeho doba pohledem mladé generace. Nová inscenace Velvet Havel, kterou pro Divadlo Na zábradlí vytvořil Miloš Orson Štědroň, originálním a vtipným způsobem nabourává pomník největšího Čecha naší novodobé historie – Václava Havla. Představení začíná koncem příběhu: Václavovi na márách gratuluje za vydařený pohřeb jeho strýček Miloš a nabízí mu umělecké ztvárnění jeho vlastního života. Filmový magnát Miloš Havel tak i nadále funguje jako elegantní průvodce inscenací. Bez chronologického řádu inscenace vrství scénky opírající se o reálné události, tak zcela fiktivní nereálné výjevy. Se střídáním jednotlivých čísel se mění i hudební motivy, rozkročené mezi rapem a swingem. Jde o osobitý generační pohled a zároveň o provokativní počin, který potěší a možná i popudí obě skupiny – ty, kteří Václava Havla bezmezně milují, i ty, kteří mu neumí přijít na jméno. (Česká televize)
(viac)Recenzie (18)
Všechny děje, všechno světské, byť aktuálně seevíc exhaltované, vyšumí do "hopsání a kramářských písní". To je entropie, s tím se nedá nic dělat. Nejlepší je vyrovnat se s tím co nejdřív; kdo si troufne, tak ještě za života slavné osoby. Případová postmoderní studie Miloše Orsona Štědroně je samozřejmě v pořádku. ()
Nehodnotím divadelní záznam, ale divadelní hru. Bylo by až příliš jednoduché hru odmítnout jako k tématu nicneříkající pohádku o nepraktickém intelektuálovi, povrchní a vršící jedno klišé za druhým. Pro člověka, který od hry čekal větší seznámení s Havlem, sundávání z piedestalu, zpřítomnění doby, kladení nových otázek bude hra nejspíš zklamáním. Znám jen malou část jeho textů, vzpomínky na mediální obraz od devadesátých let do dneška a občas se setkávám s aluzemi na Havla v textech k jiným tématům, ale i tak si dokážu všimnout, že hra, kde Havel v jedné promluvě mluví o tom že napíše Husákovi liebesbrief a zároveň o polské solidaritě (což je chronologicky nesmysl) nemůže po historické, filozofické apod. stránce nic zajímavého říct. Problém je, že hra je zábavná a plná energie - a funguje docela dobře jako kabaret. A dokážu si představit meta rovinu, na které by byla o nemožnosti zpřítomňování historie - snaha o drahou výpravu jako iluze historie versus rapující Karel Veliký nebo tak něco :) PS chtěl bych vidět ty, co s chutí opakují o Havlovi klišé, že šlo o nepraktického snílka, jestli by zvládli zorganizovat polovinu toho co on PPS víc mě baví ta pohádka o cílevědomém politikovi (už od poloviny sedmdesátých let), ale to je taky jenom pohádka :) ()
Když si odmyslím "filmařskou" stránku přenosu divadelního záznamu na televizní obrazovku, která byla myslím velmi zručně zvládnutá, zůstávají ve mě ze samotné hry dost rozporuplné pocity. Jsem nadšená z nápadu setkat se s Vaškem těsně po jeho velkolepé pohřební show, svrhnout ho z piedestalu nadšenců, co pokrytecky cinkají svazkem klíčů od svých maloměšťáckých vilek kdykoliv Lucka Borhyová po večerech předčítá pár zkreslených lží, kterým říká zprávy... Jsem okouzlená z Marie Spurné, stejně Charismatické jako sama Olga, geniálně se vypořádávající s každou obtíží a s přehledem odzbrojující každého, kdo by se ji pokusil svrhnout z její pozice...a přece tak svázané svými emocemi, myšlenkami a životem... Jenže...to že vložím této rádoby nepošpiněné osobnosti do náručí cizí ženy, přitom mu nechám v ústech spousty intelektuálních řešek a jeho závislost na Olze a snad i okolí vyjádřím spíš jen pár řečmi kolem, nějak společně nefunguje a nepůsobí ono slibované odhalení a zlidštění, ani přítomnost lehce komického barrandovského strýčka Miloše nic nespraví. A plácání Solidarity, Charty, Poláků, Čechů, dramat, prezidentování, lásek a písniček s hloupými texty nepřidává humor, a kromě hlášky "Pravda, láska a hlavně chlast" nic nového nepřináší. Rádoby nenucené absurdní drama o pravém mistrovi absurdních dramat se málokdy může povést. ()
Nutno tomu přiznat značnou originalitu. Dalším kladem pak byla postava Olgy v podání M. Spurné, tím ovšem klady končí. Ostatní herci za Spurnou výrazně zaostávali. Proč byl vybrán za představitele Václava Havla M. Konig, to mi není jasné. Stejně tak nevím, proč se postavy musely chvílemi hloupě pitvořit, i když se to vůbec nehodilo. Asi si autor myslel, že pak bude legrace. K zasmání tu ovšem nebylo prakticky nic. Zato častá a dlouhá hudební pásma - to byla příležitost k pláči, jak po textové, tak hudební stránce to byla žalostná produkce, na vypnutí televize. Dvě hvězdy je ještě shovívavé hodnocení. ()
O tomhle představení úplně nevím, co si myslet. Na jednu stranu se nám tvůrci snaží představit Havla jako filozofa se snahou změnit systém, ale bez politických ambicí. Jistě, tuto myšlenku se nám autoři děl o jeho životě nesnaží vnutit prvně. Jenže velmi ochotně pak Vašek přijal myšlenku na své prezidentství a už se jí nevzdal. Též je nám ale představen jako člověk, který se rád obklopoval ženami, podváděl, ale kázal o morálce. Je to zajímavé dílo hlavně po hudební a taneční stránce. Taky televizní režie je zvláštní, neboť nám nabízí pohled do zákulisí. ()
Reklama