Kukuška

Кукушка je pro mě osobně dost netradiční film. Původně jsem se na něj chtěl podívat hlavně z důvodu 3 jazykových "dialogů". Jenže ono to nebylo jen střet jazyků, ale i 3 dost odlišných kultur, národností. Přírodní laponská dívka Anna/Кукушка, která touží po muži; intelektuální finský ostřelovač Veiko, který už má všech těch nesmyslných bojů pokrk a neuznává ideologie (jemu je přisouzen fašismus); a ruský voják Ivan, který naopak vyznává sobě přisouzenou ideologii (komunismus) a je ochoten ji prosadit bojem. Snaha dorozumět se, působí opravdu komicky, ač potom skoro způsobí tragédii. To vyvolávání duše zpět sice působí trochu rozpačitě (zvlášť když to zranění bylo mnohem vážnější než vypadalo), ale člověk to překousne. Ten samotný závěr s těmi...2 novými postavami vyzní sice úsměvně, ale trochu mi tam přebývá. Jsem lehce zklamán, těšil jsem se, že budu moct rozdat plný počet *. Ale ještě si dám někdy repete, třeba zvýším hodnocení ;-). (04.06.2008)

Tak tento komorní snímek natočený na u jezera kdesi ve Finsku o třech hlavních postavách, kde každý si mluví svou řečí. Rusky. Finsky. Laponsky. Spojuje je jenom život, život jako takový. Krása tkví občas v absolutní jednoduchosti. U filmu jsem se z plných sil zasmál a i se mi dostal pod kůži. Podmanivý romantický snímek. Pšolti. :) (01.05.2020)

Rokožkinovo oblíbené téma možností komunikace napříč jazykovými bariérami, zasazené do scenérie až lyricky nádherné severské přírody a historických kulis druhé světové války. Zprvu nesouvislý a náhodně vznikající trojúhelník Fina, Rusa a mladé Laponky postupně dostává jasné kontury a spěje osudově ke svému rozbití, vnější kauzální řetězec doléhá i na hrdiny tohoto filmu... Lidé tu mluví, aniž by si slovo rozuměli, a přesto se svým způsobem domluví, pro diváka pak vzniká možnost pousmát se nad absurditami monologů odlišných komunikačních vzorců složených do paradoxně fungujících dialogů, převládá intuitivní potřeba dorozumět se a živočišné propojení na základě nejprimitivnějších lidských potřeb (jídlo, sex, nepřátelství, náklonost...) Hlavní hrdina Veiko (dvorní Rogožkinův herec přesvědčivě lidský Ville Haapasalo) zastižen svým Prométheovským osudem bojuje s ,,nepřízní bohů" a pokouší se vyhnout své predestinaci - leč marně, válka a s ní i v těchto ,,božích" místech úzce propojená smrt si ho v závěru filmu přes jeho veškerou snahu nachází... (jeho smrt zapříčiní opět selhání komunikace) Podobný osud sdílí i druhý mužský hrdina - ruský voják Ivan, který je za ,,zradu" v rámci politických čistek uvnitř Rudé armády odsouzen na smrt a jelikož smrt sám přináší (jeho rukou umírá Veiko), nemůže spočinout čistý... Oba dva muži jsou jako ,,kukaččí" vejce zaneseni do hnízda mladé Laponky, která se i přes omezené zdroje svých zásob obou ujímá, Ivanovi zachrání život a s Veikem se pak citově a sexuálně sblíží, udržujíc si však od obou zdravý, životem v pustině poučený odstup. Navíc velmi silný a efektní závěr, kdy mladá Laponka svými šamanskými ústy v intencích svého narativního světa volá umírající Veikovu duši zpět do světa živých a ona její volání zaslechne... Silný a hluboký film, zobrazující střetnutí tří tak odlišných světů. Takhle se i dnes civilizačně a obsahově míjíme s jinými a hlavně vzdálenými kulturami... (30.01.2007)

zo zaciatku som sa pytal sam seba..o com to sakra moze byt??? film vsak vynikajuco a hlavne nenasilne graduje..stretnutie viacerych kultur v prostych sedliackych podmienkach...stovky genialnych monolo-dialogov, usmevne pasaze a jedna uchvatna niekolko minutova scena o navrate stratenej duše... Psolto Ivan :) (05.05.2007)

Obsahově krásně lyrické, poetické, plné jemného a inteligentního humoru i úsporně načrtnutých postav. Ústřední trojúhelník je sehraný velice uvěřitelně a chemie mezi Rusem-Finem-Laponkou funguje na jedničku. Neodmyslitelné lyrizující celky a důraz na přírodu už k ruskému pojetí potažmo k Rogožkinovi patří, podobně jako povinná sauna a skvělý naivka Ville Haapasalo. Malinkatým zádrhelem Kukušky je formální stránka, která je především v závěru dost neutříděná a díky metafyzické scéně lákání duše zpět do těla působí malinko křečovitým dojmem. Stejně tak zasazení závěrečné pointy mi do jinak velmi autentického příběhu úplně nesedělo. Pokud z větší částí působí Kukuška jako nebroušený drahokam, plný syrovosti a nesouvislých dialogů, její vyvrcholení vnáší do hry možná až trochu příliš schematický element. Přesto jsem se skvěle bavil, protože tenhle rozmarný příběh o lidech, válce a přírodě prostě oplývá jemnou poezií, která mě oslovuje. (29.01.2007)