Godzilla II: Kráľ monštier

Ľudia v japonskej Godzille sú nepodstatným prvkom príbehu, ktorý sa stáva postupujúcou stopážou úplne bezvýznamným. Sú ultimatívnym MacGuffinom a v najlepších dieloch je posledná tretina čistá mlátička monštier. A má to svoj podstatný dôvod. Godzilla vznikla ako symbol Hirošimy a Nagasaki - ako ekohoror o ničivej nezastaviteľnej skaze, proti ktorej niet úniku - a tá malosť a zanedbateľnosť človeka oproti nezničiteľnej Godzille je tou základnou podstatou kaiju filmov. To všetko chápal Gareth Edwards, ktorý v jednotke sledoval príbeh z pohľadu bežných bezbranných ľudí, ktorí sa nedokážu postaviť monštrám. Jednotlivé scény sú nasnímané a zostrihané tak, aby umocňovali dojem z kolosálnych príšer, ktoré kontrastujú s biednym osudom bezmocných ľudí vo svete, ktorému vládne monštrózna Godzilla. Naopak v dvojke ľudia dokážu ovládať monštrá cez nejaký bizarný generátor zvukov a dieťa (!) zásadným spôsobom ovplyvní záver filmu. Film je tak typickým príkladom amerického prístupu, kde "Boh je mŕtvy" a ľudia (a deti!) dokážu poraziť aj to najväčšie zlo, čo je v zásadnom rozpore so všetkým tým, čo urobilo Godzillu fenoménom, ktorý fascinuje po celých 65 rokov. Godzilla II tak síce formálne obsahuje všetko, čo má mať správne kaiju, vrátane hollywoodskej premiéry kultových monštier ako Rodan, Mothra a King Giddorah, no na rozdiel od Edwardsovej jednotky vôbec nefunguje wow efekt z ich prítomnosti. Dôvodom je zásadné nepochopenie filozofie originálnej japonskej ságy, ktorú naopak Edwards tak verne vystihol. Ľudia sú nepodstatní, skutoční hrdinovia sú tí, čo majú desiatky metrov a tisícky ton (07.06.2019)

Nemůžeme filmu vyčítat, že nenabízí postupně budované napětí, protože to už nejde. Ani trikové orgie všemi "giganty" nejsou primárně nic negativního. Jenže snímek není ničím originální, postavy nejsou hloupé, jen nudné a bitev mezi zvěří je zbytečně moc. A ani myšlenka "to, co občas vypadá pro lidstvo zle může být jeho dobro" už také není moc originální. Zpětně děkuju svým kritičtěji naladěným kolegům z práce, mám tu ještěrku prostě rád a kdyby jich nebylo, možná bych se nezamyslel tak, jak je potřeba a nesnížil pár dní po zhlédnutí filmu hodnocení. 50%. (03.06.2019)

Pět let čekání je otravné, ale dostávat to každý rok, tak bych to už asi nedával. Godzilla 2 je ukázkovým příkladem digibordelu od Legendary, vpravdě ale na rozdíl od komornější jedničky podstatně velkolepější, výpravnější a epičtější. Být mi 13 let, je to pravděpodobně můj nejoblíbenější film, takhle mě ty bojůvky mezi Godžirou a ostatními Kaiju vlastně dost vyčerpávaly. A navíc je to tmavé jak pes v boudě, těším se, až si dám doma bluray bez 3D. Překvapilo mě, jak se tvůrci snažili v rámci tupého popcornového blockbusteru rozvíjet mytologii a machinace kolem zániku světa, samozřejmě ale bez účinku a jen to zbytečně nafukuje stopáž. Všechny lidské postavy, a že se tu najde pár slavných jmen, tu nejenže hrají druhé housle, ale jsou kompletně nezajímavé a některé zemřou překvapivě brzy a bez hlubších emotivních reakcí. Tady má hlavní roli Godzilla a myslím si, že přesně tak to chtěli fandové vidět a tak se toho taky dočkali. V pokladnách to pravděpodobně pohoří, ale King vs Godzilla je již v postprodukci, takže se příští rok můžeme snad těšit na ještě velkolepější zakončení. A vlastně jsem na to po dvojce o to více zvědav. (31.05.2019)

Nic bombastického, ale příjemná ekologická agitka prošpikovaná populárními monstry. Mothra je krásná, když rozevře svá zdánlivě křehká křídla, Rodan rozsévá ohnivou zkázu a King Ghidorah je prostě král! Ze zbývajících sedmnácti zmiňovaných monster jich během filmu zahlédnete jen pár a většinu na monitorech, tam se ale mihne i Kong. Nevím, jak kdo, ale já se vydal do kina na souboje oblud. Jasně, mohl bych naříkat, že se bily většinou jen krátce, ale nechť. Nejlepší ze všech byl samozřejmě tříhlavý Gidorah, který má ode mne deset hvězd. Lidi až tak důležití nebyli, ale Ch. Dance mohl dostat mnohem více prostoru. Drak stojící na vrcholu sopky je jedním z nejkrásnějších obrazů. Jen jsem čekal poněkud ničivější devastaci měst v přímém přenosu, ale vyvažuje to u mne podmořská cesta. Celkově jsem byl spokojený a 3,5* zaokrouhlím nahoru. (31.05.2019)

Zatímco jednička byla pruda pomalu horší než prznění katolických panen, dvojka značně pookřála, zesvižněla a dala by se přirovnat k interakcím s multiotvorovou katalogovou MILFkou. Sice blond a kapku přitroublou, ovšem chlípnou, agilní a s natolik kulantním hardvérem, že na nějaké to postkoitální rozbíjení atomu a rozjímání nad nejpalčivějšími dilematy Schopenhauerovy intergenderové pohlavní metafyziky pro tentokrát sere pes. Ono také vyčítat filmu, mimochodem skvěle a megalomansky udělanému, který a priori i a posteriori pojednává o vzájemném koxování ťamanských sci-fi megapokémonů, filosofickou plytkost, naprostý nedostatek Cuntových postulátů či insitní prokreslení psychologie postav á la antické drama, může jen olupený rozumbradáč fixovaný na vlastní pravačku (čti „naprostý kokot“). Takže žádná další Edwardsova uspávačka hadů, nýbrž nabušený, poměrně temný, odsejpající a vizuálně blažený spektákl o godzilím Bajajovi, který se bez bázně a hany vypraví naporcovat draka, aby za odměnu dostal půl Zeměkoule a mohl ošukat obří radioaktivní můru, v němž tvůrci neváhali tasit téměř kompletní panteon Hokajdomonster, dokonce i včetně Kena Watanabeho. Tu a tam sice klukům kapku ustřelilo měřítko, ale když to děláte s láskou, na velikosti přeci nezáleží, a z každé obří šlamastiky se vždycky nějak dá se ctí vylízat. (17.06.2019)