Dáma v zlatom

Prostředí jako takové už z podstaty nabízí zajímavý námět na příběh. Židovské příběhy z období obou válek totiž nejsou nikdy k zahození a většinou jsou plné neuvěřitelných emocí. Ne ale v případě filmu Dáma ve zlatém, kde se promítají dvě příběhové linky. Jedna ze současnosti a druhá z minulosti. Ta z minulosti je odvedená poměrně dobře a nemám na ní výtku. Ta ze současnosti je ale šíleně nezáživná a ten soudní proces tomu dodal korunu. Ve výsledku nezbývá nic jiného, než přijmout s vděkem alespoň solidní herecké výkony. Jenže to je také to jediné, co u tohoto filmu stojí za povšimnutí. (25.06.2015)

Helen Mirren si ukradla celý film pro sebe. Opět zazářila a všechny zazdila. Nezajímal mě Klimtův obraz jako takový, i když ten je nádherný, ale retrospektivní vyprávění Marie Altmannové. To bylo velmi zajímavé samo o sobě. Určitě by to vydalo na samostatný filmový příběh. Práce s flashbacky byla totiž hodně solidní. Měla ukázat Mariinu citovou vazbu k obrazu, na kterém byla její milovaná teta. Proto mi nešlo do hlavy, že ten obraz dokázala prodat Ronaldu Lauderovi. Musím říct, že mě to potom všem, čím si prošla, šokovalo. O co vlastně Marii Altmannové šlo? O spravedlnost, vypořádání starých a bolestivých křivd? O co? (12.02.2018)

Dáma ve zlatém působí dosti nesourodým dojmem. Na jednu stranu se jedná o typické soudní drama a na straně druhé o typické drama z počátku WWII. Slovo typické je zde velmi důležité, neboť obě dvě části příběhu jsou zkonstruovány podle těch nejběžnějších mustrů současné hollywoodské tvorby. Zprvu neřešitelného případu se ujme mladý právník(Ryan Reynolds) a společně s konzervativní Helen Mirren se vydávají čelit rakouské vládě v souboji Davida s Goliášem. To, že je snímek až směšně předvídatelný však není jeho hlavní slabinou (a asi by ani vzhledem k tématu nemohlo být), tou je pro mě velmi mizerná práce s postavami, kterou jsou až na postavu Helen Mirren totálně schematické (Katie Holmes, Charles Dance, většina postav z 'nacistické' části) nebo nedostatečně rozpracované (Daniel Brühl, Ryan Reynolds). Zatímco Daniel Brühl zde vystupuje jakožto postava bez jediného negativního rysu mající byť jalovou(chtěl jsem být opakem svého otce), ale alespoň nějakou motivaci, tak potom zápal a motivace Ryana Reynoldse mi nebyla jasná v půběhu celého snímku, čemuž asi také nepomohl stejný výraz tváře, který zde herec nasadil. Celkově se tak pro mě jednalo o těžko stravitelný hollywoodský polotovar, ve kterým mi chyběla alespoň nepatrná invence. Simon Curtis se zde ukázal jako velmi zručný řemeslník, ale právě ta pomyslná řemelsná preciznost pro mě udělala film naprosto iritující. Nejsem totiž ani přesvědčen, že tato knižní látka by byla dost nosná pro filmové zpracování. 35% (29.06.2015)

Další z výročních počinů ke konci války nabízí příběh, zručně odvyprávěný s pomocí flashbacků a podmanivého prolínání časových rovin i pomocí vizuálního tónování. K výtkám bych zařadil hlavně povrchní vystavění hlavní mužské postavy a právního i osobního dramatu, navíc rezervy v gradaci + pointování, naopak zaujmou některé vedlejší role, kouzelné momenty hlavní hrdinky, samotná "Adélka", řada prvků výpravy (navíc se zábleskem časů Altavisty), lokace L.A. a Vídně a plastický zvuk. Celkově hezké 3* (24.06.2015)

Samozřejmě bylo patrné od první chvíle, jak to celé dopadne, ale to je u tohoto druhu filmu celkem pochopitelné. Nemůžu ale říct, že by to třeba pro mne, mělo na zážitek z něj, jakýkoliv negativní vliv. A navíc germány v teplákách, jak se Rakušákům trefně říká, osobně vůbec nemusím, tak mi ty jejich zkyslé ksichty vůbec nevadili :-) (24.12.2015)