Dáma v zlatom

Ten film má slabá místa a jsou zde scény, které jsou zbytečně vyhrocené a jsou dané pouze na efekt, ale to mi ani tak nevadilo. Snímek mě bavil, mimo jiné i proto, že celý příběh je nesmírně zajímavý, a to jak z pohled soudu, tak i z pohledu útěku z Rakouska před nacisty K hereckým výkonům nic nemám. Ryanovi věřím neustále a tady mi mou víru oplácí. (07.07.2015)

Ťažko sa mi komentuje film po Big Bearovi s ktorým sme si už na viacerých filmoch sadli do nôty. Ku komentáru iných sa nevyjadrujem, je lepšie ich prehliadnúť. Zaujímam sa o holokaust a o každú historický doloženú udalosť, ktorá s holokaustom súvisí. A to je tento film. Ide o výborný film natočený podľa skutočnej udalosti. Upresním trocha historické fakty. Ústrednou myšlienkou filmu nech je veta z filmu, že umelecké diela, ukradnuté nacistami, sú poslední väzni 2. svetovej vojny. Maria Altmann uteká spoločne s manželom z Viedne (21-22.10.1938) po prirodzenej smrti svojho otca v júli 1938. Svojho manžela Fritza (boli manželmi 10 mesiacov) si Maria Altmann vyplatila z koncentračného tábora Dachau, keď jej brat prepísal továreň v Rakúsku do rúk arijských majiteľov. Hubertus Czerninský rakúsky investigatívny novinár pomohol odhaliť nacistickú minulosť rakúskeho prezidenta Kurta Waldheina a bol hlavným iniciátorom aj v prípade reštitúcie obrazov zhabaných Židom v Rakúsku, kde objavil rozhodujúce materiály o ktorých potom informoval aj Mariu Altmannovu v roku 1998. Žaloba na navrátenie obrazov v Rakúsku bola podmienená zložením sumy v hodnote 1% z ceny obrazov a tá bola 135 miliónov dolárov. Takéto peniaze, ale ani zaručený úspech nemali k dispozícii. Súdny dvor v Rakúsku rozhodol 16.1.2006. Ostatné udalosti uvedené vo filme takmer presne sa zhodujú z históriou. (08.07.2015)

Historické drama s prameny v holokaustu. Simon Curtis nabízí v celku standardní drama s příjemným dobovým pohledem na situaci kolem jednoho z nejznámějších rakouských uměleckých klenotů. Solidní herecké obsazení v čele s Helen Mirren, příjemně atmosferický hudební doprovod a relativně střídmá stopáž dělají z tohoto dramatu relativně neškodnou a více než snesitelnou podívanou pro milovníky osobních dramat. Žádná revoluce se sice nekoná, avšak to co si Dáma ve zlatém předsevzala plní myslím bezezbytku. [70%] (25.06.2015)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

Kultivovaně natočený, ale naprosto nevzrušivý snímek, u něhož jsem zpozorněl pouze ve scéně, kdy se objeví postava Ronalda Laudera. "Víc Kožených a Železných," vzpomněl jsem si přitom na výrok jednoho nejmenovaného tuzemského politika a na arbitráž, za kterou jsme kvůli Vladimírovi zaplatili Lauderovi a CME 355 milionů dolarů. Může nás tedy hřát pocit, že jsme na ten Klimtův obraz přispěli tak nějak všichni. (24.10.2015)