K oblakům vzhlížíme

Nepotřebovalo by moc, aby byl z tohohle dokumentu normální film - příběh o loserovi uvězněném ve svém světě je plnohodnotný dostatečně. Osobně nemívám z těhle filmů voyersky se vyžívajících v nulách dobrý pocit, ale on z toho mít člověk dobrý pocit mít asi nemá. Jediný problém je, jak to tak u těhle filmů bývá, že po čtvrt hodině už je jasná premisa i pointa a pak už se jen plní stopáž. Přesto dobrá práce. 3 a 1/2 (07.01.2015)

Jsem překvapený, že v tomhle dokumentu někdo spatřuje vtipné momenty nebo dokonce výsměch hlavnímu aktérovi. Podle mě je to naopak hodně smutná sonda do jednoho neutěšeného života, ale hlavně obecně do neutěšených poměrů v zapadlém sudetském regionu - není tu práce ani perspektiva lepšího života, jen sociální vyloučenost, kterou sdílí místní Romové spolu s bílými příznivci krajní pravice. Dokumentaristé to ještě podtrhují širokoúhlými, panoramatickými záběry rovinatých plání a prázdných diskoték. Jasně, dá se namítnout, že Dušek nepřináší nic, o čem bychom nevěděli. Jenže člověk má přirozenou tendenci nepříjemná fakta vytěsňovat ze zorného úhlu a zatlačovat je do pozadí. Aby nám je režisér připomenul, zvolil si jeden konkrétní sledovaný subjekt, kluka, který se snaží vnitřní prázdnotu a neschopnost najít cestu z bludného kruhu zaplnit snem o tom, že bude tuningovým králem. To je Duškův mastrštyk. (28.12.2015)

Jako by snad statická kamera o postavách dokumentu a přeneseně o celé generaci něco naznačovala. Ráďa je looser, který miluje svoje auto, ale nemiluje nic jiného. Nemá stálou práci, ale aby se neřeklo, snaží se hledat novou, občas vymění přítelkyni, všude jezdí autem a nechybí na jediném tuningovém srazu. Prohraje v soutěži, podívá se na ohňostroj a jede ve svém epesním, podsvíceném Fordu domů. Tento vzorec se opakuje nejspíše už několik let. A tak se jednou Ráďa může probudit, bude mu padesát, bude nasranej sedět na nesplacené pohovce v pronajatém bytě zrovna v momentě, kdy ho opouští družka s nechtěným potomkem a na dveře mu klepe exekutor chystající se mu zabavit starého, ale stále dobře vypadajícího Forda. A v ten moment si to Ráďa možná uvědomí, možná taky ne. Realita Ústeckého kraje zachycena na jedničku. (06.08.2015)

Sledujeme všední život Rádi a jeho nejbližších lidí z okolí. Martin Dušek zvolil metodu pouhého pozorování a nijak do dokumentu nevystupuje nebo do něj jinak nezasahuje. Vystihl některé momenty, které jsou přesným obrazem některých dnešních společenských/lidských problémů - nezaměstnanost, povrchnost, prázdnota, osamělost apod. Ráďův bezcílný život, jehož středobodem je jeho auto, absence nějakých vyšších ambic a snahy..tragikomická podívaná. (12.01.2015)

Zacyklený život na čtyřech kolech. Stejně jako tvůrcům dokumentů Lovu zdar! a Danielův svět stačila i Duškovi z větší části nehybná kamera a trpělivost při čekání na momenty, které vystihnou gró zkoumané problematiky. Za hlavní klad K oblakům vzhlížíme považuji schopnost filmu vykročit za portrét jednotlivce a skrze kontext, v němž Ráďa žije, postihnout nejzávažnější problémy dnešního Česka - extremistické nálady, nezaměstnanost, infantilitu společnosti. Jak postupně vychází najevo, auto je tím jediným, co protagonistovi dokumentu propůjčuje – jakkoli pochybný – status dospělého člověka, a paradoxně zároveň tím, co z něj dělá nevyzrálého hračičku a brání mu ve skutečném rozletu. Částečně kvůli své fanatické oddanosti tuningu si nedokáže udržet ani práci, ani přítelkyni. Opakování týchž chyb reflektuje cyklická dramaturgie filmu, která svou záměrnou monotónností (přenesenou techno hudbou a dialogy stáčejícími se zas a znovu k tématu motorových vozidel i do zvukové stopy) působivě vystihuje vyprázdněnost Ráďovy existence. Dvakrát vidíme velmi podobně vystavěnou návštěvu tuningového srazu, pokaždé s jinou přítelkyní, ale vždy se stejně neuspokojivým výsledkem a stejně falešně chlácholivým vzhlédnutím k nebesům (k nimž kamera jindy vzhlíží i nezávisle na sociálních hercích). K pocitu existenční otupělosti přispívá zaměnitelnost „zatuhlých“ záběrových kompozic, v nichž často vidíme z většího odstupu izolovaně stojící/sedící figuru, zatímco prázdný okolní prostor vyplňuje trapné a zároveň smutné ticho. Kdykoli to je možné, nechybí v záběru ústřední referenční bod – automobil. I kdyby měl být jenom plastový nebo jezdit na elektřinu (autodrom). Samozřejmě se můžeme jenom škodolibě bavit Ráďovým looserstvím a jeho tragikomickým nedostatkem sebereflexe, byla by ale škoda ignorovat všechny ostatní roviny, které film nabízí. 80% (05.11.2014)