Koyaanisqatsi

Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. (05.05.2010)

Tam, kde si Vertov vystačí pouze s obrazem, musí si Reggio vypomáhat skvělou Glassovou hudbou. Ta je výborná po celý film, o vizuálu už to bohužel říci nelze, ten kolísá na značně rozkývané sinusoidě. Od naprosto úchvatných záběrů až po ty nic neříkající a velice nudné. Koncept je to nepochybně velice dobrý, jen ho to chtělo režijně ještě dopilovat. Rozhodně prostříhat, bez Glassovy hudby by tak polovina filmu byla nekoukatelná. (23.09.2020)

Vizuální esej Godfreyho Reggia má vysvětlení svého názvu schválně až v závěru, aby nezkreslovala divákovy představy a nevzbuzovala předsudky. Reggio prostřednictvím kamery Rona Frickeho jen sleduje a nechává vše na posouzení příjemci. Výborná je práce se zrychleným obrazem a střihová skladba. Nejradši bych přidal i poslední hvězdičku za to, že režisér přivedl do světa filmu skladatele Philipa Glasse, bez kterého by nejen tento film byl poloviční (90%). (03.02.2014)

Hypnotické posolstvo o stálosti prírodnej krajiny, do ktorej doposiaľ nestačil vniknúť človek versus krajiny radikálne upravovanej zvrchu aj zdola. Nezvratné zmeny tváre Zeme spôsobené človekom a jeho márne dobiehanie preludov. Ľudstvo je samo sebou nútené sa celý život uštvane naháňať. Na konci života často zistí, že to bolo o ničom. Radšej sa vraj mali viac venovať rodine, priateľom. Tak hovoria dnes mnohí dôchodcovia v domovoch sociálnej starostlivosti. Ale už sú starí, neperspektívni. Nik ich preto nepočúva. Okrem pár empatických ošetrujúcich sestier. Lebo nik nemá čas. Musí vybaviť to aj hento. A musí ísť tam, aj tam. A na dovolenku niekam a hlavne stále INAM!. A aktívny oddych! Nie leňošiť mame pri posteli. Veď oni to pochopia. Sami neboli iní. Človek sa vyvliekol z ponižujúceho otroctva roztrhaním železných reťazí, no zároveň aj zo slobody vymknutím sa z kĺbov. Zmenil sa na fliaskajúci franforec mäsa, poletujúci povetrím aj cestami, znečisťujúci zem, vodu aj ovzdušie a radikálne pretvárajúci tvár krajiny. Sily nepomenovaných to účastne sledujú, občas zasiahnu, no zväčša len sledujú. Oni sú v harmónii sfér. Pozorujú však meniacu sa tvár krajiny, pôdy, vody, atmosféry. Rovnako alarmujúce a očistne silné ako v čase vzniku. Vďaka obrazu. Vďaka hudbe. Vďaka úspornému slovu. (31.10.2014)

„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… (28.02.2014)