Mať
Mother
Réžia:
Vsevolod PudovkinKamera:
Anatolij GolovnjaObsahy(1)
Ve filmu Matka (Мать) není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožití může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko na naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickým alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostu a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (33)
Matka patrí skôr do tej zábavnejšej odnože sovietskej montážnej školy. Je totiž divácky príťažlivá svojimi žánrovými postupmi. Napínavé hľadanie zbraní v dome, pobyt vo väznici, príprava na vyslobodenie, charizmatický hlavný predstaviteľ, rozdelenie na dobré a zlé postavy. Revolučný charakter starých sovietskych filmov už dnes nevnímame ako propagandu, ale ako položenie základov istých kinematografických postupov. Či sa Pudovkin inšpiroval pri záverečnom úteku na ľade Griffithovým Way down east netuším, niektorými kamerovými jazdami pred cválajúcim vojskom ale jeho štýl pripomína. Taktiež mi pripomína svojimi veľkými celkami, kde udávajú mierku malé postavy alebo zvieratá, Dovženkovu Zem. Matka je technicky, dramaturgicky a emocionálne vyzreté dielo. ()
Netreba slov. Všetko je zobrazené tak sugestívne, podmanivo a presne, že netreba ani medzititulky. Ale však keď už sú, tak fajn. Veď ich nie je nejako extra. Film si neberie servítky a hneď z úvodu prezentuje atmosféru alkoholom nasiaknutej krčmy s týpkami, ktorých chľastom nasiaknuté šaty miešané s pachom sušených rýb cítiť priamo z filmového plátna. Jeden z fabrických robotníkov, otec rodiny neváha zobrať z domu žehličku, aby bolo na ďalší stakanček. Vyzerá jurodivo a desne. Jasné, že ženu mláti ani žito, na syna kašle, za kus chľastu poslúži i čertu-diablu. Dôstojnosť jeho rozcuchano-ožralsko divokému výzoru a pohľadu dodá až smrť. So sviečkou v rakve konečne vyzerá ako-tak k svetu. Syn- ten je už inde. Nechce skončiť v kolobehu práca-krčma s partiou prapodivne sa tváriacich muzikantov, hrajúcich ožralcom do pijanského taktu. Chce niečo viac. Odstrániť dekadentnú buržoáziu a šľachtu, ktorej viac záleží na výzore a postroji koňa, ako na bedárskych robotníckych poddaných. Tí môžu byť postrieľaní po desiatkach ako bezcenný odpad. On tríma v rukách prápor revolúcie. Ešte je deravý a rozstrieľaný políciou, idúcej blahobytným mamonárom po ruke. Ale už to nebude dlho trvať, kedy víťazná robotnícka zástava zaveje na vežiach palácov a kostolov. Pretože potrebu vzdoru voči falošnej luhárskej vrchnosti, potrebu konšpirácie a motákov napokon pochopí a do revolučného kvasu sa vrhá aj pôvodne ustrašená, domácim násilím kynožená, matka. Matka z prostých pomerov, intuitívne i srdcom vycítiaca nevyhnutnosť odstránenia zákerného kapitalizmu. Dokonalý film. Dokonalá škola výrazu, montáže, strihu. na vyjadrenie kolektívnej myšlienky úplne stačí individuálny príbeh, nie je potrebný nasilu kolektívny hrdina bez výrazu. Pudovkin pochopil a vytvoril krásny film. ()
Problémem sovětské kinematografie dvacátých a třicátých let je, že nelze nevidět propagandistický charakter většiny děl, nicméně jejich nesporná umělecká kvalita nás nutí přivírat nad tím oči. Ať už mluvíme o Eisensteinově Křižníku Potěmkin, Dovženkově Zemi, o Třech písních o Leninovi Dzigy Věrtova nebo Matce Vsevoloda Pudovkina. Pudovkin natočil svoji filmovou prvotinu podle románu Maxima Gorkeho a na rozdíl od Eistensteina, který se soustřeďoval na masy a jejich revoluční funkci, Pudovkin zobrazuje jednotlivce, kteří tuto masu tvoří. Film zachycuje přerod konzervativně smýšlející matky mladého rebela v podobně horlivou revolucionářku. Pudovkin vhodně využívá montáží a překvapivých detailů, které zvyšují napětí a hloubku vyprávěného příběhu. I přes docela průhlednou průvodní myšlenku je zpracování takové, že se Matka právem řadí mezi to nejlepší z němé éry. ()
Zdůraznit v ryze socialisticky-propagandistickém dramatu důležitost jednotlivce a a jeho matky? Dirigovat montáž jako Ejzenštejn v nejlepších letech, třebaže k tomu zvolené téma vůbec nevybízí (pomineme-li pár scén, zejména v druhé polovině)? Podivné. Naopak si vážím nejednostranného vykreslení společenských poměrů v předrevolučním Rusku, dát do opozice hrdinova otce a vůbec všechny stárnoucí muže, na to musel mít Pudovkin pořádně neotřesitelné postavení. Ale Stávka je přeci jenom jinde. ()
Kdybych měla zvolit mezi Matkou a Potěmkinem, volím Matku, u níž je mi téma bližší a při mírném zobecnění v ní nefunguje ta iritující politická agitka. Věra Baranovská mě uhranula, stejně jako nevinný a pevný pohled Pavla a silná závěrečná scéna, která se může zdát i silně ironickou - Pavel uprchne z vězení nebezpečně, po ledových krách, ale stejně je zatracen. ()
Reklama