Země

Šest let před shlédnutím celého snímku jsem viděl krátkou ukázku ze samého začátku, která, byť oplývající komickým dialogem (Umíráš? - Umírám. - Tak umírej.) působila poměrně poeticky. Samotný film mi však příliš poetický nepřišel a snímek oproti jiným klasickým dílům sovětské montážní kinematografie dost zaostává. Působivá byla snad jediná sekvence, ve které se prolíná dav vesničanů doprovázející zesnulého B/Vasila, modlícího se popa, kulaka ryjícího hlavou v zemi a záběry nahé ženy zmítající se v místnosti (?). (11.06.2011)

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá. (22.04.2007)

Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. (29.10.2006)

Sice je to agitka jako řemen, ale přesto nemůžu filmu upřít kouzelnou poetičnost na počátku, která mi v náznacích připomněla Romanci pro křídlovku, zajímavou kompozicí záběru, ve kterých je ona Země zmíněna v titulu potlačována ve prospěch nekonečné oblohy i občasné pohyby kamery, které mají svůj účel. Některé pasáže se mění v obrazové symfonie (hlavně ta se žacím strojem) a závěr v hotové montážní orgie alá Ejzenštejn, které na mě měli hluboký dopad, i když mi nebylo Basila, který celý snímek působil jako šílený fanatik, ani trochu líto. Nejlepší je se nechat unášet formou a sílou obrazu a veškeré dění a jednání postav hodit za hlavu, o nic tím nepříjdete. (30.12.2008)

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. (29.10.2009)