Země

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá. (22.04.2007)

Země – je dvojí. První, tajemná v záchvěvech stébel a listí, Máchova kolébka i hrob, osamělá hvězda na Ptolemaiově dětské mapě protkávaná melodií sfér. Druhá, Dovženkova, připravená k zužitkování, vyměřená zeměměřičem K., který po tom, co ho vyrazili ze Zámku propadl revoluci. Země rozrývaná traktory, země jako výrobní prostředek pro fanatismus dobromyslných mužiků. Tvář – je dvojí. První, zjevení bližního, jiný svět, který objevujeme očima na plachtách víček, klidné rozlohy oceánu jemné pleti nebo zvlněné moře vrásek. Bílá stopa v černé noci. Druhá, Dovženkova, strnulá v grimase, je to pomník, monument, který se drolí a rozpadá, obtočený pýrem ideologií. Lidé – jsou dvojí. První, v rozhovoru nad vyhlazeným březovým stolem, nad panákem vodky, do kterého spadl celý svět, a který proto vidí nevinně a matně. Nevidí ty druhé, ty Dovženkovy, věšáky na hesla, rudé plakáty s interpunkcí ražené agitkami. Jednolitou masu, ničivou moc. Smrt – také je dvojí. První, pravoslavná, vzepjatý oblouk těla mezi svícemi chrámu anebo tichý hrob v prsti s prostým křížem a veršemi: „Ty rozsévači rádlo uchovej, až bude po žních my tě zavoláme.“ A ta druhá, Dovženkova, zválená a mstivá, vyčítavá, ta která má proč strachy ohlížet se zpátky a které tancuje do hrobu za zpěvu, ale spíš za řevu proletářské party. „Oni své rádlo neuchovali...“ A potom Obrazy – i ty jsou dvojí. Ty první, pomalé, tekoucí dálky, které se mírně přelévají z jednoho do druhého jak mléko na prahu pro toulavé kočky. Které zpomalují čas, aby ho vlily do našeho nitra. A ty druhé, ty výbušné, agresivní, brutální, které si berou a neptají se. Které se srážejí jak býci, jako třídy a které rvou zkrvavené srdce z našeho těla. To je montáž. To je Rusko v roce 1930. To je Ejznštejn a to je Dovženkova Země. (14.11.2008)

Šest let před shlédnutím celého snímku jsem viděl krátkou ukázku ze samého začátku, která, byť oplývající komickým dialogem (Umíráš? - Umírám. - Tak umírej.) působila poměrně poeticky. Samotný film mi však příliš poetický nepřišel a snímek oproti jiným klasickým dílům sovětské montážní kinematografie dost zaostává. Působivá byla snad jediná sekvence, ve které se prolíná dav vesničanů doprovázející zesnulého B/Vasila, modlícího se popa, kulaka ryjícího hlavou v zemi a záběry nahé ženy zmítající se v místnosti (?). (11.06.2011)

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. (29.10.2009)

Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století". (26.06.2010)