Maidan

Snímek velmi silně a procítěně vykresluje události na Ukrajině posledních několika měsíců. Jeho největší devízou je jedinečný styl kamery, který pomocí dlouhých a souvislých pohledů ponoří diváka přímo do děje na kyjevském náměstí. Tento styl zpočátku působí dosti nevšedně a rafinovaně, v druhé polovině jsem však jím byl poněkud znuděn, neboť do filmu už nevnášel nic nového. Trocha svižnosti na závěr by opravdu neškodila. 7/10 [KVIFF 2014] (05.07.2014)

Statická kamera shlížející na fašisty všech poddruhů a podskupin, fetišisty v plynových maskách a kožených kabátech, na neustále bloudící neziskové bezdomovce svorně dychtící po volně nabízených pokrmech. Jakoby nepřítomné záběry zachycující západem organizovaný komplot a uměle živený fanatický nacionalismus. Přeci vy a my (a všichni dohromady) jsme jeden velký národ a neseme stejný prapor, jsme bratři a sestry, v jednotě. Máme stejná přání, původ a kráčíme cizímu vábení navzdory po stejné cestě. Nebo nechcete? Nakrátko po událostech na Majdanu došlo k anexi Krymu, destabilizaci východní Ukrajiny. Optikou současné vojenské krize velmi cenný (i když spíš emocionální) vhled do ukrajinské společnosti a jejího přerodu. Do štěpení jádra (Kyjeva), posléze západního a východního křídla. Lhostejnost, cynické přehlížení a lenost (či neschopnost) kriticky o událostech uvažovat se nám může vymstít... │70% (16.02.2022)

Dokumentární forma Majdanu patří k těm nejjednodušším, nejméně tendenčním, ale ve svém náhledu také k divácky nevděčným. Vzhledem k aktuálnosti událostí je ve filmu napřímo uvedeno pouze několik styčných zlomů, jež pomáhají také orientaci v čase, zároveň ale chybí jakékoliv doprovodné slovo. Hlavním smyslem a protestní silou na Kyjevském náměstí se totiž nestávají slova, ale fyzická přítomnost lidí jako demonstrace jejich nesouhlasu i odhodlání. Většinu fakt o protestech jste beztak mohli slyšet ve zpravodajství nebo si přečíst noviny - Loznicův přístup naopak nechává v nepřetržitých statických záběrech a velkých celcích promlouvat atmosféru a davy na náměstí, komentáře okolního dění poskytují pouze útržky rozhovorů, vánočních koled a projevů na pódiu. Kamera se pohne pouze ve dvou akutních případech: když jí zasáhne slzný plyn a když se začne střílet do lidí mimo záběr. ___ Majdan vyžaduje aktivní zapojení do obrazu, protože oko diváka k žádnému určitému detailu nevede, pouze mu nabízí možnost pozorovat dění z širokého záběru. Pokud máte pocit, že se ve filmu vlastně nic nedělo, chyba nebude na plátně. Výjevy jako koordinované rozbíjení chodníku na munici, použití ohňostroje místo dělostřelectva, odvrácení lynče zajatých policistů nebo text hymny, jež snad musela být přímo napsána jako protest song, musíte najít sami. (07.07.2014)

Loznitsa zvolil jako metodu observaci. Diky tomu se vyhyba hodnoceni a dostava divaka primo do stredu deni. Tak je mozne videt pateticke sceny, odhodlani, recniky i prehlidku silencu (napriklad basnik s modrym baretem na hlave). Podstatne je ale videt deni bez predem danych fanouskovskych nalepek z medii obou stran barikady. Tady jsou proti sobe postaveni lide v mezni situaci, kdy ani jedna strana s pro ni pochopitelnych duvodu nemuze couvnout. A pak se zpravidla deji hrozne veci. Z Loznitsova filmu beha mraz po zadech. (14.07.2014)

Hlavní kyjevské náměstí se na přelomu let 2013 a 2014 stalo dějištěm masových protivládních protestů, které jsou zde dobře zaznamenány. Loznica používá dlouhé statické záběry, které nehledají konkrétní hrdiny, spíše zaznamenávají atmosféru, která postupně eskaluje až k otevřeným bojům. Ze začátku to vyžaduje trochu trpělivosti, neboť ukrajinská hymna tu zazní třikrát v celé své délce, ale pak už to začne být strhující samo o sobě až po závěrečnou tryznu za první oběti. U Loznici samozřejmě nezazní ani slovo nějakého vysvětlujícího voice-overu, ale tentokrát tu jsou alespoň mezititulky usnadňující zejména orientaci v čase a okolních politických událostech (90%). (15.07.2014)