Biely Boh

Jako deklarovaná metafora mocenských vztahů a vykořisťování napříč etniky v rámci společnosti je Mundruczóův "Bílý Bůh" příliš těžkopádný a naivní. Dokonce by se dalo říci, že stejně jako psi ve filmu se projekt vymkl kontrole a režisér se nechal strhnout realizačními výzvami a potenciálem ke spektáklu na úkor sdělení. Jenže co když to, co někteří Mundruczóovi vyčítají, představuje právě jeho podstatu, ke které se čím dál tím více propracovává? Co když je to vskutku evropský ekvivalent Cuaróna, který se nezpronevěřuje svým skromným kořenům, ale naopak se postupně propracovává ke stále ambicióznějším a opulentnějším projektům? Již jeho dřívější snímky nesly zárodky high-concept artu, k čemuž ve svých posledních projektech přidává ještě vyloženě blockbusterový produkční rozměr. A tak zatímco jako východoevropská festivalovka vzbuzuje "Bílý Bůh" rozpaky, jako euro-artová variace hollywoodského psího melodramatu je dostatečně podvratná a myšlenkově podnětná. Ale především zůstává naprostým úkazem a produkčním mega počinem, který fascinuje sveřepostí v analogové realizaci sekvencí, které by kdokoli jiný okamžitě zavrhl, nebo by je vyřešil digitálními efekty. I takto může vypadat solitérní dílo. (12.04.2020)

Příběh jedné nadějné trumpetistky s nádhernýma očima a velkým srdcem, ve kterém chová hlavně svého čtyřnohého přítele, někde v pozadí možná i matku a otce, je rozdělen do několika rovin, z nichž jedna, žel přírodo, lehce zabředává až do nešvarů holywoodských. Nicméně evropský nádech a přece jen jiný styl vyprávění je hodně znát, a proto si lze užít výborně rozložený děj, jenž v závěru fantasticky graduje a i přes zbytečně rozpitvaný psí revenge, mající za úkol působit přesně tak, jak to popsala Khalesi, i když celá podstata tohoto podobenství či metafory byla jasná už při započetí této krvavé akce, jsem se u filmu skutečně bavil, k čemuž dopomohla i vynikající režie, završená úžasně nasnímaným mírumilovným závěrem a hlavně samotná Lili, jejíž představitelka má pro českého diváka velice trefné příjmení. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (02.11.2016)

Mám dilemu, ako pristupovať k filmom ako Biely Boh. A nezľaknite sa, ďalej ako napr. Avatar, alebo rôzne zombie filmy. Kód je jasný, psy tu zastupujú niekoho iného (ale nie je to pre diváka nutnosť), mimozemšťania sú indiáni z dôb kolonizácie a zombíci sú obrazom tupého konzumného stádá. Napríklad. Baví ma potom sledovať film a v jeho priebehu si predstavovať namiesto psov práve menšiny a ako sa to bude metaforicky presne prekrývať s práve prebiehajúcim dejom. Biely Boh toho ponúkne však aj viac, vzťahy v rodine a ich porovnávanie so vzťahmi psov, vedľajších postáv a upozornením na motív dospievania a iné motívy, ktoré sa vyskytnú v pravý čas, mu pridávajú na intelektuálnosti. Stále však proste neviem, či je možné takýto film brať ako art, alebo či je Biely Boh vďačným diváckym sústom. Bez toho násilia by tento scenár super fungoval aj ako vážnejšia animovaná disneyovka. 70%. (28.07.2015)

Rise of the Planet of the Dogs in Hungary. Žánrový mišmaš, ktorý nie je ani artom, ani mainstreamom, ale má rovnako blízko k obidvom a vo svojej podstate by prakticky ani nemal fungovať. Je totiž zlúčením rodinného dobrodružného filmu o zatúlanom psovi v štýle Lessie, sociálnej drámy o rebelujúcej teenagerke a v závere vynikajúcou prácou s davom psov až post-apokalyptickým filmom a atmosférou dokonca drsným animal hororom až slasherom. Z artu si berie neotrelý nápad, z mainstreamu zase divácky atraktívne podanie a teda svižnú kameru, pompéznu hudbu a energický strih, no v závere zároveň aj pár klišé s tým spojenými, ktoré sú príznačné skôr pre blockbusterovú produkciu (nedostatočná hĺbka, skratovitosť, diane na efekt a pod.) a ktorú sú v nej ľahšie ospravedlniteľné než v podobnom „arte“ alebo v prípade White God skôr „polo-arte“. Samotná myšlienka filmu o nadradenosti rasy sa tak stáva pomerne banálnou, využíva iba prvoplánovú symboliku, čo je v prípade podobného nezávislého filmu podstatný problém. Napriek tomu sa prikláňam k vyššiemu hodnoteniu, pretože podobný „artový blockbuster“ tu snáď ešte nebol a jeho jedinečné davové scény so psami sú jednoducho famózne. CELKOVO: 3,5* (7/10) (05.06.2015)

Rise of the Planet of the Dogs. Bavilo ma to celkom dosť. Ale asi nie takým spôsobom ako by si tvorcovia predstavovali. To, že ide o metaforu na imigrantov a podobné záležitosti mi bolo srdečne jedno, pretože som to prekukol niekde okolo 15. minúty a prišlo mi to ako strašná blbosť. Chytilo ma to však na inej úrovni. Celý príbeh je totiž veľmi tradičnou a veľmi klišovitou rozprávkou (niečo ako od Disneyho), vyrozprávanou však občas veľmi, ale veľmi naturalisticky, drsne a kruto. Ten prapodivný mix sociálnej drámy, psieho dobrodružstva a hororu na štýl Vtákov drží nejakým zázrakom pohromade a je z toho v konečnom dôsledku veľmi zaujímavá žánrovka. Nadšený však nie som z viacerých dôvodov. V prvom rade je to zbytočne dlhé, v druhom: herci a niektoré dialógy sú ako z tej najhoršej telenovely a v neposlednom rade, že niekto sa tu snaží niečo povedať a je to veľmi kostrbaté. Ale ako netradičná a drsná rozprávka je to fakt cool. (06.02.2018)